Hodinky mají duši

O tom, že ji mají, není třeba pochybovat - vždyť celou historií časoměřičství se jako červená nit line zájem o duchovní stránku času a o prospěšnost měření času pro prohloubení lidského života. Je sice pravda, že uspěchanost dnešní doby udělala z pohledu na číselník hodinek něco obyčejného a nepříliš slavnostního, ale i tak se stačí na chvíli zaposlouchat do tikání mechanického strojku a člověku je líp.

Lidé se snažili měřit čas odnepaměti. Všechno to začalo měřením stínu a přes rozličné pomůcky svíčkami počínaje a vodními hodinami konče se snažili udržet loď svého života v nekonečném proudu plynoucího času.

Voda, písek, dalekohled

Po dlouhých staletích, kdy čas lidé měřili podle pohybu slunce a hvězd po obloze, případně vodními či pískovými hodinami, došlo k první fázi rozvoje časomíry takové, jakou známe dnes, v patnáctém století. Vděčit za něj můžeme pokroku v oblasti optiky a následnému vzestupu astronomie - pohyby nebeských těles bylo třeba měřit s co největší přesností a hodinami, které poskytovaly uživatelům přehledný odečet času, přesnost a rovnoměrnost chodu. Díky této potřebě - a samozřejmě také díky vědcům jako Christiaan Huygens, Galileo Galilei nebo John Harrison - se zrodily zásadní vynálezy jako kyvadlo, hodinové pero a ručky hodin. I poté ale byly hodiny majetkem spíše obecním nebo patřily bohatším vrstvám; obyčejný člověk na ně jednak nikdy nemohl vydělat, ale vlastně je ani k ničemu nepotřeboval, protože se na rozdíl ode dneška stále řídil rytmem východu a západu slunce.

Po železnici do každé kapsy

V polovině devatenáctého století se rozšířila v Evropě i Americe železnice - a rázem bylo potřeba zavést jistý systém. Díky telegrafu totiž bylo možné předávat vlakům do dalších stanic zprávy a požadavky na zastavení či zrychlení a byl zaveden jízdní a přepravní řád. Ten samozřejmě vyžadoval co nejpřesnější časomíru, takže se všichni výrobci kapesních hodinek té doby vrhli na stavbu časomíry podle přísných požadavků drážních úřadů. V tomto oboru vynikala kromě amerických značek hlavně Omega, jejíž železniční kapesní hodinky jsou proslulé (relativně) přesným chodem dodnes. Průmysl, který ulehčil hodinářským manufakturám a přenesl hlavní břemeno práce na stroje, pak hodinky stručně řečeno "zlidověl", takže si je už mohl dovolit téměř každý. Ale ještě pořád přebývaly v kapsičce u vesty, doplněny řetízkem.

Zdivočelé dvacáté století

Ještě zkraje dvacátého století byly ale náramkové hodinky zbožím, které bylo určeno výhradně dámám a muž s náramkovými hodinkami byl pokládán za zženštilého a divného. To změnil až Santos Dumont, který svého přítele Cartiera požádal o náramkové hodinky pro svá vzduchoplavecká dobrodružství. Nápadu se okamžitě chytli další výrobci a nová móda byla na světě. Jiné hodinářské osobnosti jako Edouard Heuer či Léon Breitling zase umisťovali své hodinky do palubních desek závodních automobilů, jejichž rozkvět po příchodu dvacátého století nastal.

Ve dvacátém století přišla také další zlomová událost, která se na dnešním širokém využití času podepsala nejvíc - vypukla první světová válka. Jako už tolikrát v lidských dějinách může civilizace vděčit za pokrok nutnosti, vyvolané konfliktem. Vzhledem k tomu, že se boje odehrávaly na velkém prostoru a s přispěním mnoha lidí, bylo nutno koordinovat pohyby jednotek a jejich součinnost. Jestliže za napoleonských válek k tomu stačili kurýři a vlajky, nyní bylo potřeba určit zahájení boje daleko přesněji a spolehlivěji a hodinky k tomu byly jako dělané.

Ticho před bouří...

Po první světové válce byla tedy situace podobná jako dnes - muži nosili hodinky na zápěstí. Toto nošení se ale lišilo tím, že šlo o výhradně o hodinky s ručním nátahem (na první systém automatického nátahu si svět musel počkat až do roku 1923) a sotva prachotěsné. O nějaké odolnosti v dnešním slova smyslu nemohla být ani řeč, protože Rolex přišel se svým systémem Oyster až v roce 1926. K většímu rozšíření hodinek s automatickým nátahem došlo až v průběhu druhé světové války, ale po ní teprve vývoj nabral patřičné obrátky.

... a lidská volnost po ní

Ano, automobilové závody a letectví se rozvíjely už na samotném počátku dvacátého století. Ale až s příchodem padesátých let se začalo lidstvo výsledky vojenských výzkumů využívat i pro vlastní zábavu - například široké využití vojenských potápěčů vedlo k bouřlivému rozvoji rekreačního potápění, rozšíření letectví zase přineslo nejen amatérské plachtařství a létání, ale díky tryskovým motorům rychlejší cestování na delší trasy, takže cesta z Evropy do Ameriky a do Austrálie či Asie už nebyla složitou, nákladnou a zdlouhavou procedurou, ale něčím, co mohl podniknout každý. A pokaždé člověka v tomto pokroku provázely hodinky. Do hloubek si při potápění bral na zápěstí zvlášť voděodolné modely (v tom kromě všudypřítomného Rolexu vynikala obzvlášť agilní Omega, která s prvním takovým modelem přišla už v roce 1926), při zdolávání velkých vzdáleností se pilotům hodila časomíra s odečtem hodin ve více časových pásmech.

Vývoj pokračuje dál

Stejně tak se hodinové strojky vyvíjely podle potřeb a hodinky získávaly funkci stopek, takže dokázaly měřit kratší časové úseky - nelze nezmínit Longines, který vyrobil jeden ze svých nejslavnějších a nejvýraznějších modelů ve spolupráci s leteckým pionýrem Charlesem Lindberghem. A například Breitling přišel s prvním chronografem už v roce 1913, v roce 1952 jej dokázal spojit s letectvím a z jeho modelů v řadě Aeromarine dodnes čiší neskrývaná nostalgická láska po dobách, kdy byli piloti hrdiny. V automobilovém průmyslu zase vynikala značka TAG Heuer, která v šedesátých letech vynikala tím, že k téměř každé trati Velké ceny vyrobila model hodinek, a její jméno se stalo zárukou kvality a přesnosti měřených časů mnoha závodů. 

A. Lange & Söhne: hodinářské porno

Saský kurfiřt August II. Silný toho po sobě na politickém poli moc nenechal a jeho vladařská kariéra je upřímně řečeno docela smutná. Plány se Saskem mu ale (přinejmenším nějakou dobu) vycházely. Rozhodl se z tohoto kusu Německa vytvořit protějšek baroknímu půvabu zahraničí a Drážďanům, kde se usídlil, se zanedlouho začalo přezdívat "Florencie severu". Augustu II. se podařilo postavit město umění, vědy a kultury. A u jeho dvora pracoval jako kuchař jistý Johann Christian Gutkaes, jehož potomek se o tři generace později stal zetěm Johanna Firedricha Schumanna, hodináře saského dvora. A když po Schumannově smrti hodinářovo místo převzal Gutkaes, pracoval už s ním jako partner jeho zeť Ferdinand Adolph Lange.

Stěhování na konec světa
Touto tak trochu cimrmanovskou genealogickou vývrtkou jsme se dostali k závěru, že Lange a jeho předkové stáli u saské hodinařiny od samého počátku. O Adolphu Langem to platilo dvojnásob, protože se věnoval i teoretické práci, vytváření nákresů složitých hodinových strojů a základům přesné výroby součástek. Kromě toho podporoval i rozvoj místního obyvatelstva, což se prokázalo v roce 1843, kdy si vymohl u dvora patent k založení hodinářské manufaktury v Glashütte jižně od Drážďan.
První budova byla uvedena do provozu sedmého prosince roku 1845 a tímto datem se také počítá zrod hodinářského průmyslu v Glashütte. Dílnu založil Adolph Lange se svým švagrem Adolfem Schneiderem a patnáct jejich zaměstnanců. Lange nešel do podnikání s holýma rukama: během cest kreslil naprosto přesné plány obráběcích strojů a v podstatě sám vypracoval kánon hodinkových součástek společně s převodem čárkového měření z Francie na metrický systém.
Jeho zásady specializace a rozvržení práce mezi jednotlivé dílny (do té doby v hodinářské branži věc nevídaná) postupem let vedla k zakládání dílen, které se soustředily na výrobu jednotlivých částí - od jednoho konce Glashütte stály v ulicích domácí dílny na sklíčka, hodinová pera, řetízky, kolečka či šroubky. Celé Glashütte se postupem času proměnilo v jednu velkou soběstačnou manufakturu. V této zapadlé obci Lange postavil první dílny, které se specializovaly na jednotlivé součástky hodinových strojů a v podstatě sám proměnil městečko na konci světa ve střed světa hodinářského. A tradice se předávala v rodinách do dalších a dalších generací.

Období poklesu

Na vrcholu se (po propadu, zapříčiněném celosvětovou hospodářskou krizí ve dvacátých letech) octla firma během druhé světové války, kdy se podílela na vybavení bojujících německých jednotek a byla součástí takzvané Velké pětky, která vyráběla hodinky pro letectvo. Jen několik hodin před podpisem příměří se ale Glashütte stalo cílem spojeneckého náletu a Langeho továrna je téměř nepřežila, takže bylo třeba budovat skoro od základů. Ale ani to nebylo na dlouho, protože v roce 1948 přešla továrna pod státní správu a v roce 1951 byla začleněna do koncernu GUB. I během komunistického období sice vznikaly v Glashütte spolehlivé a hezké strojky, většinu výroby ovšem tvořily běžné spotřební hodinky. Socialisticky německy mizerné.

Období vzestupu

V roce 1990 se po sloučení východu se západem vrátil potomek rodiny Walter Lange domů, aby pokračoval v práci na rodinné firmě. A o čtyři roky později byla zahájena ve zbrusu nových prostorách výroba nejproslulejší místní firmy. Walter Lange měl jasno v tom, že hodinky, které ponesou na číselníku rodinné jméno, musí být dokonalé do posledního ručně modřeného šroubku a leštěné korunky. Vzhledem k proslulosti jména nemusel hledat nadšené pracovníky a odborníky dlouho - stačilo prohlásit, že znovu otevírá rodinný podnik a okamžitě se mu hlásily desítky nadšenců. Přes tradiční přístup ke všem aspektům hodinařiny a skálopevnou německou serióznost, která čiší z každého šroubku, má Lange & Söhne jako firma nejnižší věkový průměr - vychází to na pouhých 34 let, což je vzhledem k délce studia a získávání praxe takřka zázrak.

Tajemství odhaleno
Do každých hodinek se hodináři z Glashütte snaží vložit něco nového, něco nevídaného - ale i bez pokrokových hodinářských komplikací se vždy zákazník dočká dokonalého řemeslného zpracování, úžasně provedených technických detailů, zlatnického umu, nádherně zdobených strojků (v komunitě milovníků hodinek se ostatně pro práci, kterou odvádějí mistři u Langeho, dávno vžil výraz "hodinářské porno"), přiměřeně přesného času a patřičně vysoké ceny. Pokud ale vůbec existují hodinky, které dokáží fungovat jako finanční investice, tak jsou to právě hodinky firmy Lange & Söhne.Ale o peníze tu (stejně jako u většiny hodinek vyšší třídy) nejde - když si pořídíte hodinky Lange & Söhne, pořídíte si malý, dokonalý svět, kde všechno funguje.

A na závěr slibované odhalené půvaby...

Kde je Měsíc?

Lidstvo sleduje Měsíc už dlouho - koneckonců by bylo docela složité něco tak velkého a jasného na obloze přehlédnout. Spousta civilizací ho uctívala jako božstvo, což samozřejmě předpokládalo získávání vědomostí o jeho pohybu. První inmformace o tom, že lidé zkoumali naši oběžnici, máme od starých Řeků. Pomocí měření zemského stínu v průběhu zatmění Měsíce tři sta let před naším letopočtem astronom Aristarchus určil vzdálenost mezi oběma tělesy na šedesátinásobek poloměrů naší planety (a byl to poměrně přesný odhad, protože vzdálenost ze Země na Měsíc se pohybuje mezi 55-63 poloměry, měřeno dnešními přístroji). Plútarchos dokonce na měsíční povrch umístil obyvatele a pojmenoval tmavé oblasti moře a světlejší zase země. Až v roce 1610 Galileo zjistil, co vlastně jednotlivé oblasti jsou - obrovské planiny a divoké hory.

No dobře, ale kde vlastně je?

Připadá vám to jako úplně pitomá otázka, že? To ale nevíte, že když americký prezident Kennedy v roce 1961 prohlásil, že do konce dekády bude stát Američan na Měsíci, propadli američtí vědci panice, protože ani po staletích pečlivého sledování naší oběžnice nedokázali přesně předpovědět, kde se bude v daném okamžiku Měsíc nacházet.
Měsíc totiž vede poměrně složitý společenský život - v současné době víme, že poloha Měsíce na naší oběžné dráze nezávisí jen na pozemské a sluneční gravitaci. Je také určována nejen vzdálenými planetami jako Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, ale dokonce některými většími Jupiterovými měsíci!
A je zajímavé, že v době, kdy Američané v červenci roku 1969 vyslali své astronauty na Měsíc, nebyla tato analýza dokončena. V ústředí NASA z toho bolela hodně lidí hlava, protože potřebovali pečlivě propočítat přistávací procedury, dobu zážehu tryskového pohonu – protože ale nevěděli, kde se přesně Měsíc nachází, nešlo to a museli (jako ostatně mnohokrát) improvizovat.
A ještě zajímavější je to, že výše zmíněná analýza nebyla dokončena ani do dnešního dne. Jistě, dokážeme s přeností na několik metrů vypočítat, kde se bude určité místo na Měsíci nacházet za několik dní, ale netušíme, kde přesně bude za sto let...

Tudor: dospívající syn slavného otce

O Tudoru se někdy nespravedlivě tvrdí, že je to Rolex chudých. Jenže říkat něco takového by bylo totéž jako tvrdit, že Johann Strauss psal lepší valčíky než jeho synové. Obě značky jsou svébytné subjekty - pokud tomu tak nebylo kdysi, tak dnes určitě. Jak se ale Tudor dostal tam, kde je?

Kromě ceny byl hlavním rozdílem mezi dvěma Wilsdorfovými dětmi už ve čtyřicátých letech strojek - uvnitř pouzdra se šroubovaným dýnkem netikal kalibr vyvinutý a vyrobený v továrně Rolexu, ale strojek, dodávaný výrobcem ETA (v případě běžných hodinek) nebo Valjoux (v případě chronografů). Jinak byly hodinky obou značek nachlup stejné velikostí pouzder i marketingem.

Za vším stojí Angličané

Analogie otce a syna v téměř všech ohledech sedí - Hans Wilsdorf si značku Rolex registroval roku 1908 v La Chaux-de-Fonds; o osmatřicet let později vzniká v Ženevě značka Tudor. Na rozdíl od Rolexu, jehož jmenný původ dodnes halí nejistota, Wilsdorf Tudor pojmenoval proto, že chtěl uctít tudorovské období anglických dějin. Proto také první logo tvořil heraldický emblém tudorovské růže, který později vystřídal štít.

Tudor začal - a dodnes to platí - se dvěma řadami modelů; sportovní a klasickou. Sportovní kombinuje materiály, živé barvy,kontrasty a design je založen na dynamice a funkčnosti. Klasická zase nabízí hladké, splývavé tvary a eleganci a je určena lidem, kteří hledají originalitu a kreativitu.

Na sever i do hloubky

V roce 1952 se Tudoru podařil první obrovský hit, když na trh vypustil model Oyster Prince. Akce byla zajímavá i z obchodního hlediska, protože ji provázela reklamní kampaň, jakou si mohl dovolit jen marketingový mág Wilsdorfova střihu. V žádném z in zerátů či plakátů nebylo opomenuto zdůraznění odolnosti, spolehlivosti a přesnosti, jakou dokázal Tudor nabídnout. Hlavním tématem obrazových materiálů byli "správní chlapi", pracující v těžkých a nepříznivých podmínách například na silnicích, v dolech - ne při jízdě na motocyklu, na koni či při hře golfu, jak bývalo v těchto dobách běžné. Celkové vyznění inzertní kampaně hlásalo modernost a spolehlivost. A trefilo se do černého. Nikoho tehdy nepřekvapilo, že ještě téhož roku vyrazila do Grónska britská vědecká expedice organizovaná Královským námořnictvem vybavena hodinkami Tudor Oyster Prince.

Zlatá šedesátá

Hned zkraje druhé zlaté vlny hodinářského průmyslu - totiž šedesátých let dvacátého století - se Tudor díky technologickému vývoji a úspěšnému image zapojil do projektu, který si kladl za cíl vývoj profesionálních potápěčských hodinek pro ozbrojené složky. Tudor dodával v letech 1964-1966 americkému námořnictvu model Prince Submariner a od časných sedmdesátých let až do roku 1984 vyráběl model Marine Nationale, který oficiálně používalo francouzské námořnictvo.

Při pohledu zpět můžeme šedesátá léta brát jako poslední záchvěv dob, kdy se hodinky prodávaly výhradně díky své kvalitě a praktickému využití - nebyly součástí módních trendů, jednotlivé značky neměly své ambasadory a filmový product placement byl stále ještě v plenkách. Stavět reklamní kampaně na fotografiích neznámých vojenských potápěčů, záchranářů nebo důlních inženýrů se může dnes zdát šílené, ale tehdy to fungovalo: lidé se mohli lépe identifikovat s někým, kdo si na chleba vydělával normální dobrodružnou prací.

Buď vše, jen ne předvídatelný

A tím se dostáváme k dnešku. Co je dnešní Tudor? V první řadě hodinky, které využívají wilsdorfovský marketing v menší míře a musí se spolehnout výhradně na dobrou pověst,  vybrané materiály a design a na spolehlivost. Zákazníkem Tudoru se stává člověk, který je mladý (alespoň duchem), má vlastní styl a hledá eleganci a sportovní design zároveň.

Do toho dokonale zapadá například nová kolekce Grantour, která do světa tradičně kvalitních mechanických hodinek přináší závan benzinu a spálené gumy, provázející automobilové závody GT. V kolekci jsou zastoupeny dva modely: Date a Chrono, a poznáte je podle černě lakované ocelové lunety a odvážně výrazné linie. Ve všem, co na nich vidíte, dokážete najít spojitost s automobily. Ručky? Ukazatele rychloměru či otáčkoměru. Sčítače chronografu? Samozřejmě přístroje v palubní desce. Jestliže byste i nadále pochybovali o automobilistické DNA, pak vás určitě přesvědčí klasické "racing" perforované kožené řemeny. To vše s doloností 150 metrů a v pouzdru o průměru 41 mm.

Tikání v hlubinách...

Milovníci vody se také dočkali - řada Hydronaut II s modely Date a Chrono se chlubí odolností do hloubky 200 metrů, pouzdrem o velikosti 41 mm a černou otočnou lunetou. V nabídce se objevila další specialita Tudoru: barevné číselníky. Byl to právě Tudor, kdo už v padesátých letech jako první barvami zaútočil na tradiční hodinářský zákon černého/bílého číselníku. Hydronaut II se na trh dodává s černým a bílým, ale i stříbrným, rutheniovým nebo modrým číselníkem. Skutečně podmořského ducha doplňuje kaučukový pásek se sponou s vlnkovým motivem.

Komu by nestačila dvousetmetrová hloubka, ten určitě využije model Hydro 1200, který se stal spojením odvážného designu a nejmodernějších technologií, díky nimž odolá tlaku vodního sloupce až do výšky 1200 metrů - a na svůj rodokmen se odvolává všemi možnými způsoby. Ať je to tři milimetry silné safírové sklo s antireflexní úpravou, námořní design ruček, přidání heliového ventilu nebo tah v kombinaci oceli a keramiky s nově navrženou bezpečnostní sponou.

... i ve smokingu

O eleganci se poté, co slezete ze stupňů vítězů po závodě, nebo vylezete z mořských hlubin, postará modelová řada Glamour, která nabízí tak tradičně elegantní hodinky, jaké si jen dokážete představit. Dvojitá luneta a čisté tvary vyvolávají přídech lásky k retrodesignu, ale všechno je podloženo využitím těch nejmodernějších technologií. Pouzdra jsou menší než u sportovních modelů - 36 a 39 mm - a můžete si vybrat ze široké škály provedení: ocel buď samotná nebo v kombinaci se zlatem či černou nebo bílou keramikou. Celkově se dá říct, že se v případě Glamouru Tudor (a velice úspěšně a s grácií) odvolává právě na výše zmíněná stará dobrá šedesátá léta.

Je syn dospělý?

Nabízí se samozřejmě otázka: proč si vlastně koupit Tudor, když síť autorizovaných dovozců a prodejců nabízí obě značky bok po boku? Jestliže odhlédneme od ceny, která může a nemusí hrát svou roli, je tu vždycky to, že rolexky má každý, zatímco tudory na marseilleské maríně hned tak nepotkáte. V tomto okamžiku se slabší postavení a méně proslulé jméno stává kladným bodem, který může rozhodnout. Kvalita Rolexu za cenu Tudoru ve stejné kvalitě a se stejně dobou záruční péčí? Kdo by o to nestál?

Nicméně jako první obrázek vám na Googlu vyjede tahle kočička...

Rolex... čímž je řečeno vše!

Rolex je jedna z prvních značek bez rozdílu oboru, která si uvědomila sílu marketingu. Hodinky s korunkou na číselníku nejsou zdaleka nejluxusnější značka hodinářského světa, nejsou ani náhodou nejdražší a nejpřesnější - jsou to kvalitní hodinky stavěné na výdrž a odolnost jako lesnický kůň. A stejně tak dobře fungují. 

Koňské přirovnání

Není to žádný arabský hřebec, vyšlechtěný pro běh na přesně danou vzdálenost v přesně vymezené dráze a na optimálním povrchu: během své existence se octly ve válečných podmínkách, v zajateckých táborech, na oběžné dráze kolem Země, na dně Mariánského příkopu, na vrcholku nejvyšší hory světa, ve vlhku, poušti, mraze a vedru. A cíl výrobce vždycky spočíval v tom, aby ve všech těchto podmínkách a za jakýchkoli okolností spolehlivě ukazovaly čas, aby přitom vypadaly dobře a aby se daly dědit z otce na syna. Stručně řečeno: aby dokázaly držet krok se svým majitelem. O což se samozřejmě snaží všechny ostatní hodinky všech ostatních výrobců. Rolexkám se ale podařilo nevídané - přesvědčily svět o tom, že ocelové sportovní hodinky jsou luxusní věc.

Když Hans Wilsdorf v roce 1905 značku zakládal, byly náramkové hodinky na okraji zájmu. Většina zákazníků je pokládala za zženštilou zbytečnost, protože každý správný muž byl vybaven hodinkami kapesními a připnout si osobní časomíru na ruku se rovnalo společenské sebevraždě. Mimoto byly náramkové hodinky malé, nepříliš přesné a při běžném nošení velice zranitelné - kvůli nedostatečné vodotěsnosti do nich pronikal prach a vlhkost a strojky nebyly vybaveny ochranou proti nárazům.

Sázka na budoucnost
Wilsdorf ovšem hned od začátku myslel trochu jinak a dál než běžní výrobci hodinek (sám se ostatně za hodináře nikdy nepokládal) - už samotným jménem značky Rolex se vymykal, protože většina výrobců prostě přidala ke svým hodinkám vlastní jméno. Název Rolex má tu výhodu, že jej vyslovují všechny jazyky na světě víceméně stejně a navíc je dokonale univerzální. Navíc se Wilsdorf už od samého počátku rozhodl, že bude prodávat luxusní hodinky a že se to bude odrážet na jejich ceně. Podle jeho slov se člověk zakoupením hodinek svým způsobem odměňoval; a jestliže si koupí dražší hodinky, bude to znamenat, že si na ně musí nejdřív vydělat víc peněz a tudíž má i on sám pro svět daleko větší přínos. Je to sice trochu zvláštní filozofie, která k požitkářskému dvacátému století moc nepatří, ale všichni majitelé rolexek ji milují a nakonec ji dokážou přijmout i ti, kteří si chtějí pořídit svůj první kousek s korunkou ve znaku - ceny se víceméně pravidelně zvyšují.

V první řadě kvalita
Na rozdíl od mnoha pozdějších takzvaných luxusních značek ale hodinky značky Rolex nebyly, nejsou a nebudou pouhým statusem symbolu, mužským prostředkem pro chlubení a snahou o vyniknutí. Rolexky jsou kvalitní hodinky. Samotný Winsdorf si zamiloval měření chronometrické kvality hodinek, které prováděla hvězdárna v britském Kew - hodinky postupně procházely provozem v několika polohách, mrazem, normálními a vysokými teplotami. Rozhodl se, že všechny hodinky značky Rolex musí být stejně odolné a musí po všech zkouškách ukazovat stejně přesný čas.
Během jedné slavnostní večeře, kterou v roce 1926 Hans Wilsdorf pořádal pro své přátele v Londýně, se mu nedařilo vypáčit krunýř ústřice a žertem poznamenal, že doufá, že jeho nové hodinky budou stejně odolné jako tento měkkýš. Tato historka označuje zrození legendy - prvních odolných hodinek na světě, nazvaných Rolex Oyster, které o rok později přepluly na ruce Mercedes Gleitzové průliv La Manche z Francie do Anglie.
Nesmíme ovšem zapomenout ani na další revoluci, která přišla v roce 1931, kdy Rolex obohatil svět masovou výrobou automatických strojků, kdy pero hodinek natahuje volně se otáčející rotor.

... a ve druhé řadě umění prodat
Když Wilsdorf získal v roce 1925 certifikát přesnosti hvězdárny v Kew, spustil obrovskou kampaň s celostránkovými inzeráty v novinách, v níž tuto událost patřičně využil. Odhaduje se, že během roku 1926 utratil za inzerci na svou dobu neslýchaných sto tisíc švýcarských franků. Po husarském kousku Mercedes Gleitzové následoval celostránkový inzerát na titulu tehdy nejčtenějšího britského listu Daily Mail (za astronomických 50 000 švýcarských franků), který značku Rolex proslavil nejvíc. V pozdějších letech se veřejnost dočkala dokonale využitých kampaní po ponoření batyskafu Trieste na dno Mariánského příkopu a výstupu prvního člověka na Mount Everest. Marketing byl vždy silnou stránkou Rolexu - tak silnou, že často dokázal zastínit i kvalitu, kterou značka nabízí...

To jsme to s tím životem dopracovali...

Člověk je tvor společenskej. Příslušník takzvaný západní civilizace je společenskej tuplem. Problém je ale v tom, že jsme si zvykli na možnost volby. Zvykli jsme si na to, že si můžeme vybrat, kde budeme bydlet, jakou práci budeme dělat, jak budeme trávit volnej čas a kterej program si v televizi navolíme. Jemný umění života ale spočívá v tom, že člověk vezme to, co mu osud/příroda nadělila a vymačká z toho maximum. Tím se liší konzument od tvůrce. Tvůrce se postaví před kamennej blok a vytesá z něj sochu, která milovníka umění omráčí i za pět století. Konzument ten blok použije leda jako svůj náhrobek.

Už dávno nám sex neslouží pro svou zásadní funkci - totiž k rozšiřování genofondu, násobení počtu obyvatelstva a tím i k růstu řečený civilizace. Je to zábava, nic krásnýho. Stal se z něj nejlevnější prášek na spaní a bolest hlavy, příjemnej tělocvik, náhražka pocitu sounáležitosti a hlavně potvrzení toho, že člověk v tom velkým ošklivým světě není sám.

Protože většina z nás se samoty štítí.

Už dávno neneseme pochodeň pokroku a rozvoje - tu jsme odnesli domů a použili jsme ji k zapálení ohně v kamnech, abysme se mohli zavřít do čtyř zdí a nemuseli se bát tmy, která číhá venku a čeká na toho, kdo se ji pokusí zaplašit. Od dětství se necháme krmit pohádkama, ve kterejch hlavní hrdina prochází mučivejma útrapama, trpí nedostatkem a ohrožením holýho života, aby nakonec všechno dobře dopadlo. Svejm hrdinům nadělujeme nadpřirozený schopnosti, protože náš strach ze života je tak velkej, že by ho normální, každodenní hrdina odvedle neunesl.

Takže ve finále je pro nás důležitější cíl než cesta; je pro nás důležitější výsledek než výkon. A kam se poděla ta zábava, kterou má člověk ze života mít?

Když závodili dědečci...

Mille Miglia neboli Tisíc mil byl vytrvalostní závod, který se konal v letech 1927-1957 celkem čtyřiadvacetkrát (třináctkrát před válkou, jedenáctkrát po roce 1947). Stejně jako před ním Targa Florio a po něm Carrera Panamericana i tento závod položil základy věčné slávy závodní kategorii Gran Turismo, do které patřily sportovní vozy Alfa Romeo, Ferrari (to zde v roce 1940 debutovalo), Maserati a samozřejmě Porsche.

Závod založila dvojice mladých šlechticů Aymo Maggi a Franco Mazzotti jako výraz vzdoru nad tím, že jejich rodné Brescii “ukradla” Monza pořádání italské Velké ceny. Společně s několika bohatými společníky naplánovali trať z Brescie do Říma a zpět, která měřila zhruba patnáct set kilometrů. Pozdější závody se jezdily na dvanácti různých tratích a jejich délka se měnila.
Vůbec první závod odstartoval 26. března 1927 za účasti asi pětasedmdesáti vozidel s výhradně italskými jezdci. Vítěz dojel do cíle po jednadvaceti hodinách a pěi minutích a na stupních vítězů se umístili jezdci místní značky OM. Z počátečních závodů byl nejzajímavější ten, který se jel v roce 1930 – Tazio Nuvolari na Alfě v něm zvítězil díky (na svou dobu) nevídaném kousku: vyjel na trať po svém velkém rivalovi a týmovém spolujezdci Achille Varzim a stále ho nemohl předjet. Za předjitřního šera zhasnul reflektory a co nejvíce se přiblížil ke svému sokovi aniž ho Varzi ve zpětném zrcátku zahlédl. Na táhlé rovince před cílem v Brescii pak přidal prudce plyn, vyrazil kolem druhé alfy a teprve pak rozsvítil znovu světla.

Němci útočí!
Závodu většinou vévodili italští řidiči v italských vozech, ale celkem třikrát se podařilo jejich nadvládu prolomit – vždy to byla německá značka.
Poprvé se v roce 1931 jako neitalský vůz dostal první do cíle legendární obrovský přeplňovaný Mercedes-Benz SSK s neméně legendárním Rudolfem Caracciolou a technikem Wilhelmem Sebastianem. Jejich vítězství všechny překvapilo, protože Caracciolovi se z důvodu přetrvávající hospodářské krize od továrny nedostávalo téměř žádné podpory a neměl ani dostatek mechaniků, kteří by na trati obsadili všechny servisní zastávky. Poté, co provedli nutné práce na závodním Mercedesu, museli naskákat do vozu a vyrazit pečlivě vybranými zkratkami mimo trať k další zastávce.

BMW '38: těsně předtím, než Mussolini ztratil koule.

Jako druhý zahraniční vůz zvítězil BMW 328 za jediného válečného ročníku v roce 1940. Předchozí ročník se nekonal, protože Mussolini po tragické havárii v roce 1938, při které zahynulo mnoho diváků, závod zakázal. Soutěž se v roce 1940 přejmenovala na Velkou cenu Brescie a jela se na stokilometrovém okruhu na devět kol. Událost se zapsala do dějin také vůbec první účastí týmu Ferrari, který postavil na start Tipo 815. Do cíle ale jako první dorazil tým BMW Němců Huschkeho von Hansteina a Waltera Baumera, kteří dosáhli rekordní průměrné rychlosti 166 km/h.

300 SLR, král Brescie
Italové dominovali závodu i v jeho obnovené poválečné verzi, kdy se znovu vrátil k jednokolovému cestovnímu systému. Mercedes se to pokusil zvrátit v roce 1952 s modelem  Mercedes-Benz 300 SL Gullwing a dvojice Karl Kling a Hans Klenk (později téhož roku zvítězili v závodu Carrera Panamericana) se umístili na druhém místě. Caracciola, který se tehdy pokoušel o návrat na vedoucí pozice, havaroval. V první polovině padesátých let se dostalo na stupně vítězů několik neitalských závodníků - Juan Manuel Fangio, Peter Collins či Wolfgang von Trips. Zlomový ročník přišel v roce 1955, kdy se Mercedes pokusil o další triumf v Mille Miglii a rozhodl se nenechat nic náhodě: na start postavil silné Mercedes-Benzy 300 SLR, konstrukčně založené na modelu W196 Formule 1. Jak mladý Němec Hans Herrmann, který už měl za sebou povedenou kariéru ve stáji Porsche, tak Brit Stirling Moss spoléhali na podporu navigátorů, zatímco Juan Manuel Fangio ve voze číslo 658 jel závod sám, protože poté, co jeho spolujezdec v Jižní Americe zahynul, pokládal závody za nebezpečné. Sám se na trať vydal i Karl Kling ve čtvrtém Mercedesu číslo 701.
Stejně jako jeho týmoví spolujezdci si i Stirling Moss s navigátorem, sportovním novinářem Denisem Jenkinsonem, celkem šestkrát trať projeli a Jenkinson navigačními poznámkami popsal téměř čtyřapůlmetrový pás papíru. Ten během závodu postupně odvíjel a informace Mossovi předával pomocí systému patnácti ručních pokynů. V podstatě šlo o vůbec první použití itineráře v průběhu moderního závodění a dvojice Britů položila základ navigaci v rallye.

Moss: To už jsme tady?

Šílenci z Mercedesu
O vzrušující situace nebyla v poválečné Mille Miglii nikdy nouze – o nějaké bezpečnosti nebylo téměř možné mluvit, veškerou ochranu zajišťovaly volně položené balíky slámy u zdí domů – a ani v tomto případě není tak docela jisté, jestli měly chránit závodníky, nebo spíš italskou architekturu. Během předchozího ročníku se podařil neuvěřitelný kousek Hansi Herrmannovi, který ještě jako jezdec týmu Porsche přejížděl železniční trať těsně před rychlíkem na Řím. Protože řídil velice nízký model 550 Spyder, rozhodl se, že už je na brždění stejně pozdě, bouchl navigátora Herberta Lingeho zezadu do přilby, aby se sklonil dolů a podařilo se mu projet těsně pod závorami a těsně před vlakem k úžasu diváků prolétl na druhou stranu kolejí. V roce 1955 už Herrmannovi tolik štěstí nepřálo a musel ze závodu odstoupit po poruše brzd. Havaroval i další muž s Mercedesem, Karl Kling.
Dvojice Moss/Jenkinson s proslulým číslem 722 dorazila do cíle v Brescii v čase deset hodin, sedm minut a osmačtyřicet sekund, čímž stanovila nový rychlostní rekord s průměrnou rychlostí 159,65 km/h. O několik minut později dorazil i Fangio ve voze číslo 658, ale protože vyjížděl na trať o čtyřiadvacet minut dříve, dojel ve skutečnosti téměř o půl hodiny později. Mnoho lií dodnes netuší, jak se jim to mohlo podařit. Samotný Moss o závodě prohlásil: “Do zatáček nebylo přes diváky vůbec vidět, takže jsem do nich prostě najel a podle toho, jestli se cesta rozšiřovala nebo zužovala, jsem upravoval stopu.” Jednoduché, že?
Na slavný závod Stirlinga Mosse si Mercedes vzpomněl u příležitosti padesátého výročí, kdy vyrobil ve spolupráci s McLarenem novodobou verzi s názvem SLR 722.

P.S.: Ke Stirlingu Mossovi se ještě váže historka tak hezká, že ji není možné nezmínit: když už jako starší gentleman jednou doma v Británii surově překračoval rychlost, zastavil ho policista. Když stáhl okénko, aby muži zákona všechno vysvětlil, ten se ho zeptal: "Kdo si jako myslíte že jste? Stirling Moss?"

Když závodili pradědečci...

Targa Florio, Mille Miglia a Le Mans – trojice závodů, které svou největší slávu zažily během první poloviny dvacátého století  bez kterých by motoristický sport rozhodně nebyl tím, čím dnes je. Bez jejich přispění bychom dodnes jezdili daleko horšími a méně ovladatelnými vozy. A Porsche by měl zapalování vpravo od volantu…

Dobrodružství začalo vynálezem motoru s vnitřním spalováním a krátce po zahájení výroby prvních vozů už začali benzínoví závisláci soutěžit v tom, kdo tam a tam dojede jako první. Přestože byl spalovací motor vynalezen v Německu a vůdčí silou průmyslové revoluce byla Velká Británie, nebyly automobilové závody v těchto zemích příliš vítány. Role průkopníků soutěží se tedy ujali Francouzi – vůbec první oficiálně vyhlášený závod oznámil pařížský časopis Le Velocipede v roce 1887 a mělo jít o závod na krátkou trať z Paříže do Versailles. Na start se ale dostavil jediný vůz, takže závod musel být zrušen.
V roce 1894 vyhlásil Pierre Gifard, vydavatel časoipisu Le Petit Journal, závod na výdrž mezi Paříží a Rouenem. Odměnu pěti tisíc franků měl získat vůz, který s řidičem a mechanikem projede tratí bezpečně s minimálními náklady. U Porte Maillot se na startu sešlo celkem jednadvacet vozů a byla to gentlemanská záležitost s krátkou zastávkou na společný oběd. Jako první dorazil do cíle hrabě De Dion v parním traktoru s průměrnou rychlostí 17,7 km/h. Protože ale s sebou neměl mechanika, pořadatelé jeho vítězství neuznali.
A tak se zrodily automobilové závody.

Pro nebezpečí do Palerma
Jedním z prvních zásadních silničních závodů byla Targa Florio, která se jezdila poblíž sicilského Palerma od roku 1906. V roce 1977 byla z bezpečnostních důvodů zrušena a dnes se proměnila v rallye.
Založil ji (stejně jako její předchůdkyni Coppa Florio v lombardské Brescii o šest let dříve) automobilový nadšenec a bohatý průkopník závodního ježdění Vincenzo Florio. Tento závod vždy patřil k těm nejtěžším, na jaké se dalo v kontinentální Evropě narazit. Vinul se v délce 446 kilometrů mnoha vlásenkami po zrádných sicilských horských cestách ve výškách, kde se často počasí měnilo velice rychle (většinou k horšímu, samozřejmě). O obtížnosti Targy docela jasně hovoří skutečnost, že Alessandro Cagno, první vítěz v roce 1906, dokončil závod ve své Itale za devět hodin s průměrnou rychlostí 50 km/h.

Targa Florio: koncentrovaný drsno!

První závod nového věku
Ve dvacátých letech dvacátého století byla Targa nejdůležitějším evropským závodem, protože v té době ještě neexistovala ani čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans ani Mille Miglia a závody Grand Prix se nejezdily v sérii, ale nezávisle na sobě. Postupem času začínají na Tarze vítězit Mercedesy – obzvlášť přesvědčivé vítězství Christiana Wernera ve voze Mercedes PP v roce 1924 strhlo v Německu velké ovace, protože šlo o prvního neitalského vítěze (o pár let později se podobný kousek vydařil Němci Rudolfu Caracciolovi). A v roce 1926 se závodu účastní také první žena – Eliška Junková na Bugatti.
V roce 1955 se Targa Florio začleňuje do série World Sportcar Championship a diváci byli svědky strhujícího zápasu mezi Ferrari a Mercedesem, který musel pro celkové vítězství získat dvě první místa. Němci totiž chyběli při prvních dvou ze šesti závodů (v Buenos Aires a při dvanáctihodinovce v Sebringu), ve kterých bodovali jejich soupeři ze stájí Ferrari, Jaguar, Maserati a Porsche. Mercedesu se následně podařilo vyhrát Mille Miglia, vozy bez úhony přestály tragédii v Le Mans a zvítězily na Tourist Trophy v Dundrodu. Rok 1955 byl ovšem rokem Stirlinga Mosse, který společně s Peterem Collinsem dorazil jako první do cíle Targy, a protože Juan Manuel Fangio s Karlem Klingem projeli cílem několik minut před prvním Ferrari, připadl titul německé stáji.
Protože na úzké a točité silnice nebylo možné vypouštět vozy hromadným startem, vyrážely do závodu po dvouminutových intervalech (stejně jako tomu bylo v Mille Miglii). Z důvodu délky trati si ji jezdci projížděli během týdne před závodem samotným za běžného provozu a jejich vozy často bývaly vybaveny poznávacími značkami. Tovární jezdci Porsche museli povinně sledovat záběry pořízené zkušebními vozy, což mnoha z nich působilo žaludeční nevolnost; za zmínku stojí, že Porsche nenasazovalo do závodu, jehož trať často vedla horskými vesnicemi, kde kolem cest postávali místní obyvatelé, svůj nejsilnější vůz Porsche 917, ale volilo raději mrštnější model 908/03 Spyder.
Poslední skutečná Targa Florio se ve formě profesionálního mezinárodního závodu jela v roce 1973. V tomto roce musely prototypy čelit velkým problémům a mnoho jich havarovalo. Targa se jezdila jako národní závod a skončila v roce 1977 po smrtelné nehodě. Od té doby se proměnila v rallye.

Tazio Nuvolari v roce 1931. Dnešní závody už prostě nejsou co byly...

Největší hvězdy Targy
Mezi nejproslulejší účastníky a vítěze Targy patří Tazio Nuvolari, který si připsal vítězství v ročnících 1931 a 1932, v obou případech ve voze Alfa Romeo 8C Monza. Ve třicátých letech se o vítězství často přetahovali Antonio Brivio s Achillem Varzim (oba také v Alfách). V roce 1955 vyhrál Stirling Moss s Peterem Collinsem v proslulém Mercedes-Benz 300SLR a v roce 1971 stojí za zmínku Alfa Romeo 33/3 se šesti sty koňskými silami pod kapotou.

Jsou dny, kdy zuby odcházejí...

Je to zvláštní, ale když člověka bolí zuby, tak by udělal cokoli pro to, aby se bolesti zbavil. V takový chvíli i zapřisáhlej abstinent vykloktává slivovicí, kovanej křesťan kleje a politik by snad říkal i pravdu, jen aby se mu ulevilo. Když bolí noha, člověk si ji může ovázat; když bolí břicho, člověk se schoulí do klubíčka, zaleze do kouta a skučí; ale zub...?

A tak jsem se rozhodl, že si ho nechám vytrhnout, a je mi úplně fuk, kolik to bude stát. Protože slivovice už mi dochází, prášky nejsou řešení (i když rozhodně umí pomoct) a když bolí pětka vpravo dole, tak prostě nedokážu pracovat, i kdybych chtěl sebevíc - co pracovat, nedokážu existovat! Nateklej ksicht, na ten se dá zvyknout. Ale to, že nedokážu přemejšlet rovnou čarou, nedokážu se ani pořádně najíst a o vyspání nemůže bejt ani řeč, to mě zabíjí. A zoufalý okolnosti si žádají zoufalý činy. Jako třeba změnu zubaře.

Je to zub číslo sedm. Celkově mám zuby v docela mizerným stavu - jedna zubařka žasla nad tím, jak mám úzký krčky a kazů jsem měl odjakživa na rozdávání - takže poté, co jsem přišel o všechny čtyři osmičky, mi byly odebrány i spodní šestky. No, aspoň jsem to měl až doteď symetrický...

Stejně je zvláštní, jak člověk vlastní tělo vůbec neregistruje, dokud nenastane nějakej problém. Tělo je úžasná věc, která funguje v rovnováze a všechno spolupracuje se vším, dokud se jedno kolečko (nebo jeden zoubek kolečka, chacha) nezasekne a nezačne dělat potíže. V tom okamžiku se to začne sypat úplně všechno. Pak se člověk, kterej se zubaři za běžnejch okolností vyhejbá - jako já - vyloženě těší, až si sedne do toho sklápěcího křesla a záře lampy dopadne na všechny ty ocelový udělátory v ordinaci...

Kolik hodin je Měsíc?

Jak zjistíte, které jsou pro létání do vesmíru nejlepší? Pár jich zničte a ty, které přežijí, jsou ty pravé!

Příběh o tom, jak probíhal výběr hodinek pro vesmírný program NASA ve druhé polovině šedesátých let, je v kruzích milovníků hodinek legendou – stejně úctyhodnou, strašlivou a trýznivou, jako jsou dnes hodinky samotné. Řečení milovníci hodinek při vyprávění o šťavnatých podrobnostech testů blednou, potí se a trpí, protože by je samotné nikdy nenapadlo vlastní hodinky takhle trápit. Skutečnost je ovšem taková, že do dnešního dne existují na světě jediné hodinky s certifikací NASA (flight-certified) pro všechny vesmírné mise s lidskou posádkou – na rozdíl od letové kvalifikace (flight-qualified), mezi něž patří ještě dalších sedm modelů.

Vesmírná prehistorie
Jak to vlastně všechno začalo? Před zahájením oficiálních testů jednotného časoměrného vybavení se už Američané s hodinkami do vesmíru vypravili, ale většinou šlo o hodinky, které vlastnili sami piloti – jako první odlétal vybaven „švýcary“ John Glenn, i když tenkrát šlo jen o stopky značky Heuer.
Jako další si s sebou vzal hodinky do vesmíru v květnu 1962 Scott Carpenter, a tentokrát šlo o plnokrevný chronograf Breitling Cosmonaute. V říjnu téhož roku odlétal na oběžnou dráhu Walter Schirra vybaven vůbec prvním kusem hodinek, jejichž slavná chvíle měla přijít později. Jeho Speedmaster ale nebyl oficiálně schválen a Schirra si tenkrát vzal vlastní hodinky.

Na druhém konci světa…
Zatímco si Američané dělali starosti s tím, jaké nejlepší hodinky vybrat, Sověti v tom měli jasno – a tentokrát ani nezáleželo na tom, že na obou stranách pomyslné vesmírné barikády stáli piloti. Opakovala se známá anekdota: zatímco Amerika vynalézala propisku, schopnou psaní v beztížném prostoru, Sovětský svaz psal tužkou za deset kopějek.
Jurij Alexejevič Gagarin vzlétl jako první člověk do vesmíru vybaven na dnešní poměry drobounkými (průměr pouzdra 33 mm) sovětskými hodinkami značky Šturmanskije, jejichž strojek vycházel z francouzského modelu Lip R26, vyráběnými První moskevskou hodinářskou továrnou. Žádný chronograf, žádné parády, jen zastavitelná vteřinová ručka. Stejným modelem byla vybavena i Valentina Těreškovová a až Alexej Leonov měl při svém prvním výstupu 12. června roku 1965 chronograf Strela, samozřejmě sovětské výroby.
Na sovětské straně rozhodně neprobíhaly složité destruktivní testy, nezkoušelo se mnoho značek a nebylo důležité, aby hodinky splňovaly to či ono. Celkově se dá tvrdit, že pokud dokázaly hodinky měřit relativně přesný čas a neznamenaly žádnou hrozbu z bezpečnostního hlediska, byla jejich přítomnost na palubě vesmírné lodi přípustná.

Pro jistotu
Samozřejmě je tu otázka, k čemu astronaut potřebuje hodinky – veškeré údaje mu poskytne pozemské řídicí středisko a už tak toho má dost na práci, takže hodinky jsou spíš na obtíž (což dokonale platilo hlavně v prvopočátcích vesmírných letů s posádkou, kde byli jednotlivci – později dvojice i trojice mužů – natěsnáni v malých kabinách jako sardinky).
Za všechno nejspíš může fakt, že všichni astronauti byli v první řadě piloti – a pokud by měl mít pilot jedinou zásadu, pak je to nezměrná touha po jistotě. A právě tu dokázal nezávislý zdroj časomíry uhasit. O jakékoli nepotřebnosti autonomní časomíry by pak mohli vyprávět svůj příběh hrdinové z posádky Apolla 13, kteří potřebovali na dráze z Měsíce na Zemi dokonale načasovat start a běh motorů, aby se vůbec mohli vrátit domů.

Hledají se hodinky
Jedenadvacátého září roku 1964 vydal Deke Slayton, astronaut programu Mercury a letový ředitel pilotovaného programu, memorandum ohledně potřeby standardizovaných náramkových hodinek pro potřeby posádek – šlo o dvoučlenné posádky programu Gemini a tříčlenné posádky programu Apollo. V něm stálo, že pro spravedlivý a nestranný výběr bude vyžadován bezvadný chod běžně dostupných chronografů, testovaných za reálných letových podmínek. Pro první kolo testů mělo být vybráno dvanáct chronografů různých výrobců, patřících mezi tehdejší špičku.

První kolo
Vybrané hodinky, které by prošly složitými a (jak se u většiny hodinek později ukázalo) destruktivními testy, se měly opravdu nač těšit, protože astronauti samozřejmě měli v plánu výstupy do otevřeného vesmírného prostoru, provázené širokou paletou teplotních rozdílů až o 100 stupňů Celsia (nemluvě o pobytu na povrchu Měsíce, kde se teploty pohybují mezi –160 a +120 °C), obrovská zrychlení, stav beztíže a podobné radosti.
Za tímto účelem byla vypracována série testů, kterými prošly všechny zakoupené hodinky. Z těch pak byly vybrány chronografy tří značek, které měly nejlepší výsledky. NASA dodnes nezveřejnila, o které hodinky se v průběhu prvního kola přesně jednalo, takže s jistotou známe jedině značky trojice hodinek, které se dostaly do druhého kola testů – byly to Omega, Rolex a Longines.

Nejtvrdší testy na Zemi
Trojici finalistů čekalo to nejhorší, co si na ně NASA dokázala vymyslet – nešlo ale o zbytečnou tvrdost, protože technici dali dohromady seznam situací, které mohly během vesmírného letu skutečně nastat. To, že je dokážou přežít lidé, už se vědělo; zbývalo jen zjistit, jak ve stejných podmínkách dopadnou křehké strojky švýcarských chronografů.
Všechny testy probíhaly v několika sériích. Po provedení posledního smetli technici NASA neúspěšné kandidáty na lopatku a vydali krátké prohlášení. Stálo v něm, že rolexky se během testu relativní vlhkosti dvakrát zastavily a selhaly během prvního testu vysoké teploty, kdy se průběžná vteřinová ručka zkroutila a brzdila velké ručky při pohybu na číselníku. Také se v něm psalo, že sklíčko chronografu značky Longines Wittnauer se během testu vysoké teploty zkroutilo a odpadlo.
Totéž se této značce stalo i během osmého testu dekomprese. A Speedmaster? Ani ten neprošel bez jediné jizvy – během testu dekomprese se předběhl o 21 minut a během testu zrychlení se o 15 minut opozdil. Luminiscenční značky na číselníku byly v průběhu testování zničeny. Nicméně, vzato kolem a kolem, si chronograf od Omegy vedl v průběhu testování ze všech nejlépe. V jeho prospěch mluvila i obliba u samotných astronautů, kteří kvůli větší přesnosti, spolehlivosti, čitelnosti a jednoduchosti obsluhy dávali právě speedmasterům přednost.

Neměl by to Švýcarům někdo říct?
Je to zajímavé a svým způsobem to vypovídá o nestrannosti testování; ten, kdo by se z výsledku zkoušek radoval nejvíc – totiž firma Omega – se o nějakém testování nedozvěděl vůbec nic. Hodinky technici NASA kupovali v běžném dallaském hodinářství a nikdo na celém světě nebyl překvapenější než lidé v Bienne, když se v červnu roku 1965 v novinách objevily snímky Eda Whita z letu Gemini 4, který měl při výstupu do vesmíru dokonale viditelné speedmastery na rukávu skafandru.

Kosmické hodinky
Co chtěla NASA po hodinkách pro astronauty? Požadavky se daly shrnout do sedmi bodů:

1. Přesnost – chronograf se nesměl v průběhu čtyřiadvaceti hodin předběhnout nebo zpozdit o více než pět sekund. Za úspěch se pokládala přesnost +/- dvě sekundy.
2. Odolnost proti tlaku – chronograf musel vykonávat funkci v prostředích s různým tlakem v rozmezí od 5 ATM až po –1 ATM.
3. Čitelnost – všechny číslice, sčítače a ručky musely být dokonale čitelné v rozličných světelných podmínkách. Za uspokojivé se pokládaly černé číselníky s bílými číslicemi nebo bílé číselníky s černými číslicemi. Zároveň se chronografy nesměly lesknout, aby neoslňovaly nositele, takže byla upřednostněna ocelová pouzdra s matnou povrchovou úpravou.
4. Rozložení sčítačů – chronograf měl mít sčítače pro odečítání sekund, minut a hodin.
5. Odolnost – chronograf měl být odolný proti nárazu, působení vody a magnetických polí. Sklíčko mělo být odolné proti roztříštění.
6. Pohon – chronograf mohl být poháněn elektricky, manuálně nebo automaticky; bylo ovšem nutné, aby ho bylo možné kdykoli natáhnout a nastavit ručně.
7. Spolehlivost – byla požadována nejméně roční záruka pro fungování za normálních podmínek.

Destrukce podle NASA: finální test, aneb jak zjistit, které hodinky vydrží tolik, co člověk

Vysoká teplota – 48 hodin v teplotě 71 °C následovalo 30 minut v teplotě 93° C. To vše v atmosférickém tlaku 0,35 atmosféry a relativní vlhkosti 15 %.
Nízká teplota – 4 hodiny v teplotě –18 °C.
Teplotní tlaková komora – maximální tlak 0,000001 atmosféry s teplotou 71 °C. Teplota pak byla na 45 minut snížena na úroveň –18 °C a pak znovu zvýšena na 71 °C. Proběhlo patnáct identických cyklů.
Relativní vlhkost – hodinky musely snést celkem 240 hodin pobytu v teplotách od 20 °C do 71 °C v prostředí s relativní vlhkostí nejméně 95 %. Hodnota pH páry se pohybovala mezi 6,5 a 7,5.
Kyslíková atmosféra – hodinky byly uloženy do atmosféry se 100 % kyslíku při tlaku 0,358 atmosféry na 48 hodin. Teplota prostředí byla udržována na 71 °C a za neúspěch se považoval výsledek měření mimo určenou toleranci, viditelné spálení, vznik toxických plynů, pachy nebo poškození maziv a těsnění.
Nárazy – hodinky byly vystaveny celkem šesti nárazům o hodnotě 40 g ze šesti různých směrů, každý o trvání 11 milisekund.
Zrychlení – hodinky byly vystaveny lineárnímu zrychlení od jednoho po 7,25 g v průběhu 333 sekund podél osy rovnoběžné s osou letu vesmírné lodi.
Dekomprese – 90 minut ve vakuu při tlaku 0,000001 atmosféry a teplotě 71 °C následovalo 30 minut při teplotě 93 °C.
Vysoký tlak – chronograf byl vystaven po minimální dobu jedné hodiny tlaku o hodnotě 1,6 atmosféry.
Vibrace – hodinky byly vystaveny třem sériím vibrací po 30 minutách (v laterálním, horizontálním a vertikálním směru) s frekvencí 5–2000 cyklů za sekundu a zpět na 5 c/s během patnácti minut. Průměrná akcelerace na impulz měla být alespoň 8,8 g.
Akustický hluk – 130 dB při frekvenci od 40 do 10000 Hz po dobu 30 minut.

Na obrázku: vítěz.

Od kapky inkoustu do vesmíru: historie chronografu

Chronograf je jedna z mála věcí, které v moderní hodinařině nevymyslel a nesestrojil Abraham-Louis Breguet. Je to také mistrovská ukázka toho, kolik koleček, páček a šroubků se dá vtěsnat do omezeného prostoru. A přitom se mu říká dočista špatně…

Stačila kapka inkoustu na bílém papíře a svět měl další vynález – jak to vlastně všechno začalo? Na dostizích. Představte si odpoledne prvního září roku 1821. Právě toho dne na dostihové dráze u Martových polí v Paříži přichází na dostihy hodinář Nicolas-Mathieu Rieussec se svým novým skvělým přístrojem pro měření mezičasů v jednotlivých kolech závodu. Kromě dostihových fanoušků (kterých bylo v té době víc než dost) nadchl i členy francouzské královské akademie věd – jejich dobrozdání mu zajistilo pětiletý patent datovaný 9. března roku 1822 a udělený za „časomíru či počitadlo ujeté části cesty“ (garde-temps ou compteur de chemin parcouru).

Inkoust a kolečko
Stvořitel tohoto převratného vynálezu, který dokázal měřit časové rozmezí od pětiny sekundy až po deset minut, své dílo nazval „sekundový chronograf“. Na rozdíl od moderních hodinek, kterým se říká stejně, nebyl spojen s žádnými hodinkami, ale necházel se v dřevěné skříňce, a hlavně byl chronografem v pravém slova smyslu, protože nahromaděný čas zapisoval – na počátku měření uživatel spustil jehlu ukotvenou v zásobníku inkoustu na emailový prstenec. Tento prstenec, kalibrovaný na pětinu sekundy, se otáčel kolem vlastní osy jednou za minutu. Na dalším sčítači pak naskakoval na samostatném počitadle součet minut. Emailový povřrch musel být samozřejmě po každé takové práci vyčištěn a bylo třeba doplňovat inkoust a čistit jehlu, ale… chronograf (česky bychom mu mohli říkat „časopis“) byl na světě. Na rozdíl od tohoto přístroje by dnešním chronografům slušelo spíš označení chronoskop, protože uplynulý čas ukazují (což pochopila firma Omega a obchodní název chronoskop si zaregistrovala).

Ručka a sčítač poprvé
Přitom už v roce 1766 vyrobil třiadvacetiletý švýcarský hodinář Jean-Moisé Pouzait (pozdější ředitel Hodinářské školy v Ženevě) kapesní hodinky s nezávislou vteřinovkou. Tato vteřinová ručička měla vlastní pohon a mohla být zastavena a znovu spouštěna podle libosti bez vlivu na ukazovaný čas. Chyběl jí ale mechanismus, který by ji vynuloval, takže ji před dalším měřením musel uživatel nechat „dojít“ a vynulovat ručně.

Srdce na nulu!
Je jasné, že Rieussecův patent vzbudil mezi kolegy hodináři pořádný poprask. Mechanimus jehly a inkoustu se podařilo v Londýně anglickému mistru Fredericku Louisi Fattonovi vpravit do kapesních hodinek – pomáhal mu v tom i jeho společník Breguet. Rieussec se sice pod ochranou patentu nemusel cítit ohrožený, ale zároveň nehodlal sedět se založenýma rukama. Další verzi svého zapisovače po Fattonově vzoru umístil do hodinek, které mohli pánové nosit v kapse převlečníku. Znovu tedy šlo o čistokrevný chronograf. Další společník Abrahama-Louise Bregueta, Louis-Frédéric Perrelet, si v roce 1827 patentoval předchůdce dnešního chronografu s mezičasem.
Moderní historii chronografu zahájil v roce 1844 švýcarský hodinář Adolphe Nicole, který si 14. října roku 1844 podal patent číslo 10348. Výroba hodinek, založených na tomto patentu, trvala celých osmnáct let a veřejnosti byly představeny 14. května 1862 u příležitosti Světové výstavy v Londýně – obsahovaly tři základní funkce, které si spojujeme s moderními chronografy: schopnost startu, zastavení a vynulování. Vyrobil je Henri Féréol Piguet, zaměstnanec firmy Nicole & Capt z Vallée de Joux. Adolphe Nicole byl jedním ze spolumajitelů firmy. Jeho mechanická inovace nulování se opírala o umístění vačky ve tvaru srdce a jde o tak výkonný a elegantní mechanismus, že i po 146 let trvajícím vývoji hodinářství dodnes zůstává v hodinkách v nezměněné podobě.

Hodinky dvacátého století
Za dalším vývojem chronografu samozřejmě stojí potřeba vynucená vojenským použitím – jako v mnoha případech předtím i potom se armády postaraly o peníze na rozvoj. Během zákopových tažení v době první světové války byly hodinky důležité a během čtyř let jejího trvání se přestěhovaly z kapsiček u vest na zápěstí – pro vojáky i důstojníky bylo samozřejmě jednodušší měřit čas od výstřelu po dopad šrapnelu či vyrážet do útoku v předem stanovenou hodinu pomocí pohledu na zápěstí než po zdlouhavém a nepohodlném rozepínání kabátu a šátrání ve všitých kapsách. Po válce zase došlo k obrovskému technickému rozvoji automobilismu či letectví a to byl úkol jako dělaný právě pro chronografy.

Druhé tlačítko, třetí sčítač
Až do třicátých let měly chronografy jedno tlačítko, které obstarávalo veškeré funkce: spuštění, zastavení i nulování. S revoluční inovací přidání druhého tlačítka přišel až v roce 1933 švýcarský Breitling. Je zvláštní, že chronograf popsaný v patentu číslo 172129 měl funkce obrácené – tlačítko na pozici 4 stopky spouštělo a zastavovalo a tlačítko na pozici 2 je nulovalo. V roce 1935 se funkce prohodily a na světě byl chronograf se vším všudy, jak ho známe dnes.
S jednou malou drobností: většina dnešních chronografů má celkem tři sčítače: jeden pro normální vteřinovou ručku (vteřinovka chronografu je pro lepší čitelnost umístěna uprostřed), druhý pro odečet minut a třetí pro odečet hodin. Hodinový sčítač sice teoreticky hodináři znali už od roku 1892, ale v praxi se objevil až v roce 1937 na hodinkách společnosti Universal Genève. Jako druhý přišel na trh s trojkombinací sčítačů Breitling v roce 1938 a další výrobci následovali.

Klíčová specializace
V průběhu času hodinářský průmysl dospěl ke zjednodušení výroby chronografických strojků a požadavky na levnější hodinky během třicátých let minulého století nutily výrobce strojků k dalšímu pokroku – tentokrát směrem k jednoduchosti a univerzalitě. Strojky, vzniklé v době mezi vznikem dvoutlačítkovéhho chronografu a nástupem automatických chronografů v roce 1969, dnes patří mezi nejvyhledávanější zboží mezi sběrateli a milovníky hodinek.
Zatímco si některé firmy vyráběl strojky samy (a pokračují v tom dodnes), jiné se spoléhaly na výrobce, kteří dodávali tzv. ébauché – tedy hotové strojky, připravené k úpravě a zdobení finálním výrobcem hodinek. Mezi největší dodavatele patřila firma Valjoux SA (později se stala součástí konglomerátu Ebauches SA, která zase tvořila páteř firmy ETA – tu dnes vlastní Swatch Group). Mezi proslulé modely musíme počítat hlavně kalibry Valjoux 22, 23 či 72. Valjoux/ETA dodnes patří mezi silné hráče hlavně díky tažnému koni automatických chronografů, kalibru 7750.
Druhý příslušník svaté trojice výrobců strojků je Venus SA (později byla firma také začleněna do Ebauches SA), která proslula hlavně jako dodavatel špičkových strojků pro Breitling – kalibr Venus 178 se například dostal do mnoha modelů Breitlingu včetně Cosmonaute: vůbec prvního chronografu, který se na zápěstí Scotta Carpentera dostal během mise Aurora 7 v roce 1962 do vesmíru.
A pak je tu samozřejmě třetí výrobce, Nouvelle Lemania. Firma byla založena v roce 1884 a na své konto si připsala mnoho významných a esteticky vyspělých strojků. Za všechny jmenujme alespoň kalibr 27 CHRO C12 – ten byl poprvé vyroben v roce 1942, později proslul jako Lemania Caliber 2310 a dodnes jej používají Breguet, Vacheron Constantin či Patek Philippe. Po úpravách se jako kalibr 321 dostal do prvních modelů Omega Speedmaster. Později ho sice vystřídal kalibr 861 (Lemania 1873), ale právě kalibr 321 dodnes milovníci hodinek pokládají za základ opravdových měsíčních hodinek.

Přichází automat
To už se ale blížil rok 1969 a zvrat, který v hodinářském průmyslu způsobil to, co přinesl vynález spalovacího motoru pro průmysl automobilistický. Automatický nátah hodinkového strojku nebyl samozřejmě nic nového – John Harwood a Harry Cutts si svou technologii patentovali už v roce 1923 a Rolex postavil svůj model Rolex Oyster Perpetual ve třicátých letech dvacátého století. Umístění chronografického strojku s automatickým nátahem ale znamenalo překonání mnoha zásadních konstrukčních záležitostí. Hlavní potíž spočívá v tom, že se rotor automatického nátahu nachází na stejném místě jako soukolí chronografu. Navíc je vteřinový sčítač chronografu umístěn uprostřed na stejné ose jako minutová a hodinová ručka – přesně v místě, na které je z druhé strany nasazený natahovací mechanismus strojku. A samozřejmě je tu potíž s tím, jak umístit a přestavět už tak přecpaný prostor za číselníkem, kde se nyní musí mechanismus automatického nátahu o místo dělit se všemi kolečky a páčkami chronografu. Prostě tam není místo.

Závod tří
O automatický chronograf samozřejmě hodináři usilovali už dávno – tento rok se stal pouze rokem dozrávání zasazených plodů práce. Například Lemania vyrobila prvních několik kusů automatických strojků už v roce 1947, ale ty se nikdy nedostaly do sériové výroby.
Dodnes se vedou spory o to, komu se vlastně podařilo jako prvnímu vyrobit automaticky poháněný chronografický kalibr a všechny zúčastněné strany samozřejmě svorně tvrdí, že právě jim. V Japonsku vsadili na samostatnost a v Evropě se utkal Zenith (který v roce 1960 převzal firmu Martel Watch a s ní i spoustu důležitých technických informací ohledně výroby chronografu) s konsorciem složeným z firem Breitling, Hamilton-Buren, Dubois-Dépraz a Heuer.

Seiko: nenápadný zázrak
V Japonsku se snažili technici firmy Seiko, dlouhodobé noční můry mnoha hlav švýcarských hodinářských gigantů. Útočník z východu se nenechal zastrašit švýcarskou snahou a v polovině roku přišel na trh s kalibrem 6139. S typicky nízkou asijskou cenovkou přinesl obrovské množství vylepšení, které do té doby nebyly v hodinářském světě k vidění. Ve své původní podobě je kalibr 6139 umístěn v hodinkách s centrálním vteřinovým sčítačem a minutovým sčítačem na šesté hodině a chybí mu konstantní vteřinovka. Jde o první chronograf na světě ovládaný mechanismem vertikální spojky.

El Primero: nevídaná rychlost
Vývoj kalibru, který byl nakonec u Zenithu označován jako Cal. 3019 PHC, patrně začal někdy v roce 1962 a v podstatě se snažil o udržení všech základních vlastností klasického chronografu při integraci automatického nátahu. Pro větší přesnost a spolehlivost zvolili technici Zenithu neobvykle vysoký takt strojku – většina automatů tepe rychlostí 28 800 kmitů za hodinu, ale kalibr 3019 má 36 000 kmitů za hodinu, což je rychlost, kterou předtím ani poté mnoho firem nevyužívalo.
Na počtu kmitů samozřejmě záleží to, s jakou přesností vyjádřenou zlomky sekund bude chronograf fungovat – chronograf, který tiká na tradiční frekvenci 18 000 kmitů, dokáže dělit sekundy na pětiny, protože každé pootočení setrvačky posune sčítač sekund o pětinu. Chronograf s taktem 21 600 kmitů za hodinu dokáže změřit interval jedné šestiny sekundy; při taktu 28 800 lze zaznamenat osminu sekundy; a konečně při taktu 36 000 je čas odměřován s přesností na desetinu sekundy.
To všechno samozřejmě daleko více opotřebovává strojek a pro dobrý chod je zapotřebí úplně nového složení mazacích olejů. Zenith dodnes trvá na svém prvenství a kalibry ve svých automatických chronografech označuje přízviskem „El Primero“, tedy „První“ (proč k vyjádření svého vítězství zvolila švýcarská firma zrovna španělštinu, tuší snad jen ona).

Calibre 11: síla v počtech
Zatímco El Primero byl snad nejpřímějším dědicem předcházející tradice chronografů s manuálním nátahem, rozhodlo se na to konsorcium švýcarských výrobců jít od lesa. Nesnažili se jen podělit o práci, ale také si rozdělili úkoly, aby se jeden druhému nepletl pod nohy. Problém celkové výšky strojku se rozhodli překonat pomocí mikrorotoru, takže pohon nepřidával strojku ani milimetr, ale byl umístěn směrem k okraji a ve stejné úrovni jako mechanismus chronografu.
Za dodání mikrorotoru zodpovídal Hamilton-Buren, který na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století tímto řešením proslul – jeho hodinky poháněl extrémně těžký, mimostředně uložený rotor. Tím se podařilo vyřešit jednak problém výšky, ale i složitou situaci, kdy by pohon překážel samotnému chronografu. Práce na chronografovém modulu připadla na Dubois-Dépraz a brzy přišel na svět stroj, nazvaný „chronografová jednotka 8510“. Celou práci zahaloval opar tajností a samotní výrobci se nechali inspirovat bondovským superpadouchem Ernstem Blofeldem a mluvili o své práci výhradně jako o Projektu 99.
Buren si vzal na starost základní kalibr a Heuer a Breitling pracovali na designu ostatních komponentů včetně vzhledu číselníku a pouzdra. V roce 1965 se na společné schůzce zástupců (za jejíž utajení by se nemusely stydět ani tajné služby) všechny firmy dohodly na urychlení prací a těsně před basilejským veletrhem v roce 1969 představilo konsorcium světu svůj Kalibr 11, známý také jako Chrono-matic.
I z dnešního hlediska je to pozoruhodný strojek, v němž se chronograf spouští systémem páky a vačky, který si patentoval Landeron už v roce 1940 a jehož modulární konstrukce byla svým způsobem revolučnější než strojky dvou konkurentů a ukázala světu cestu dalšího rozvoje pomocí modularity stavby strojku a přidávání dalších komplikací. Přestože by měl strojek s mikrorotorem ve výsledku poskytnout tenčí kalibr než automat s velkým rotorem (a pro nic jiného si konsorcium tento přístup nezvolilo), byl Kalibr 11 silnější než El Primero. Zenith dokázal svůj strojek sestavit s tloušťkou 6,5 mm (což je sám o sobě neuvěřotelný výkon a překonal jej až v roce 1988 o milimetr tenčí Piguetův kalibr 1185), Chrono-matic má na výšku 7,7 mm.

A pak přišla quartzová revoluce…
Rok 1969 byl vůbec v hodinářském průmyslu přelomový, protože 25. prosince toho roku uvedl japonský gigant Seiko na trh svůj model Astron – vůbec první quartzové hodinky. Jejich příchod odstartoval svým způsobem dobu hodinářského temna, která na téměř patnáct let odstavila od koryta mechanické strojky a stáhla ke dnu mnoho tradičních švýcarských firem.
Mezitím celých deset následujících let vedl El Primero válku s Chrono-maticem o větší uznání, než nad modulárním chronografem zapadlo slunce. Pod jeho odchodem byl víc než cokoli jiného podepsán fakt, že quartzové hodinky nabízely chronografické funkce za zlomek ceny.
A samotný El Primero by potkal stejný osud – kdyby nebylo jistého Charlyho Vernota, který kalibr 3019 PHC před jistou smrtí zachránil tím, že vkládal naději do odepsané mechanické technologie a schoval si na půdě součástky a nástroje, sloužící k jejich výrobě. V pozdější době, když mechanická hodinařina znovu slavila návrat, stačilo tyto věci pouze snést z půdy a Zenith je mohl využít. Kolik technologií dostalo kdy takovouhle druhou šanci?

Kouzlo rock ’n’ rollový kytary Eddieho Cochrana

Eddie Cochran byl jeden ze základních pilířů rock ’n’ rollu a rockabilly a jako všichni podobní frajeři i on hrál na gretsche (model 6120 – používal ovšem taky elektroakustickýho Gibsona a akustiku Martin). Ačkoli drtivá většina jeho písniček vyšla až po jeho smrti v roce 1960, do dějin se zapsal už za svýho života. Jeho největší šlágr bylo samozřejmě Summertime Blues, ale na paty mu šlapaly písničky jako C’mon Everybody, Somethin’ Else nebo Twenty Flight Rock.

Kromě toho, že to byl pan muzikant, je tu ale jedna zajímavá věc.

Eddie Cochran se zabil následkem autonehody na A4 v britským Chippenhamu, kdy s ním taxík deset minut před půlnocí 16. dubna 1960 vyjel ze silnice a narazil do sloupu pouličního osvětlení. Cochran proletěl čelním sklem a utrpěl zranění hlavy, kterejm podlehl následujícího dne v 16:10. (V taxíku s ním seděl ještě další rock ’n’ rollovej bůh Gene Vincent, kterej sice přežil, ale do konce života následkem havárie trpěl.) Taxík včetně veškerýho vybavení a zavazadel putoval do policejních garáží, kde zůstal až do uzavření koronerova vyšetřování. Jako policejní kadet tenkrát na stanici sloužil David Harman, kterej se zajímal o hru na kytaru a volný chvíle trávil tím, že hrál na Cochranovu kytaru Gretsch 6120. O pár let později založil vlastní (a v sedmdesátejch letech poměrně úspěšnou) kapelu pod názvem Dave Deen, Dozy, Beaky, Mick & Tich. Zajímavá drobnůstka je taky to, že Cochranovi kytaru do auta během turné nosil jistej mladinkej fanoušek jménem Mark Feld – ten se později proslavil jako Marc Bolan s kapelou T.Rex. A shodou okolností se v roce 1977 taky zabil v autě.

Nic z toho nevyvozuju – ale jako souhra náhod je to zajímavý. Jdu si pustit Summertime Blues.

Dědečkovi by se to náramně líbilo...

Tak jako v Česku existují zavedený dvojice (V+W, S+Š, Š+G a tak dál), v Americe mají rodinný klany. V oblasti politiky jsou to Kennedyovi, v oblasti filmu je to rodina Baldwinových a když přijde na ryzí americkou country, jsou to Williamsovi. Hank Williams znamenal pro C&W totéž, co Beatles pro bigbít, Bob Dylan pro folkaře, Black Sabbath pro heavy metal nebo Iveta Bartošová pro definici totálního uměleckýho selhání. Je skoro až neuvěřitelný, že se člověk s tak velkým přesahem dožil jen devětadvacíti let.

Umřel v poměrně velkým stylu – na zadním sedadle cadillacu ve společnosti několika plechovek piva a s koktejlem vitamínu B12 a morfia v žilách. Oficiálně v úmrtním listu stojí, že mu selhalo srdce, ale to je samozřejmě jen část příběhu – Williams za sebou životem táhnul poměrně těžkej náklad skrytýho rozštěpu páteře, kterej mu působil neuvěřitelný bolesti; odtud závislost na tišících prostředcích a chlastu (traduje se historka, že Williamsův idol, countryová legenda Roy Acuff, mladýho kluka varoval před nebezpečím alkoholu slovy: „Máš miliónovej hlas, synu, ale deseticentovej mozek.“) Přesto i ve finálním součtu chlastu, drog, nevázanýho života a těžkýho poškození páteře z Hanka Williamse vychází největší hvězda country před příchodem Johnnyho Cashe (se kterým měl HODNĚ společnýho… včetně těch drog a chlastu).

Rodinný stříbro se samozřejmě dědí a ve Williamsovic rodině ho převzal Hank, Jr. Ten na rozdíl od svýho táty (poté, co ho v začátcích kariéry úspěšně imitoval) provozoval hudbu v dobách, kdy country nestála za nic – sedmdesátý léta dvacátýho století byly pekelný ve všech hudebních oborech a zvlášť country, která propadla kouzlu elektrický kytary a moderních rytmů, nestála za nic. Junior se tomu snažil bránit tím, že do svý muziky angažoval jižanskej rock a blues, ale ani to nepomohlo (možná spíš naopak). K tomu se přidalo rodinný hobby drogy&chlast… Celou historii uzavírá fakrt, že se hodlá v roce 2012 ucházet o křeslo v Senátu za republikány z Tennessee.

A tím se dostáváme k Hanku Williamsovi III. Ten se k muzice dostal tím, že zamlada hrával na bicí v punkrockovejch kapelách – ostatně dodneška hraje na basu v Superjoint Ritual a udržuje při životě svou punkovou skupinu Assjack.  Od kořenů se ale nedá odtrhnout, zvlášť když je údajně prvnímu Hankovi neuvěřitelně podobnej a stačí, aby začal zpívat, a má i stejnej hlas. Vydal zatím čtyři sólový desky a každá stojí za to. Pokud ještě dneska vůbec existuje autentická country, tak ji dělá právě on. A může a nemusí to bejt právě tím, že ve svejch textech tvrdí, že „Grand Ole Opry ain’t so grand anymore“, případně že „Pop-country is a bunch of f*ckin’ sh*t to me“. A jinak? Drogy a chlast? No jasně! Podle wikipedie se texty jeho písniček pohybují kolem „útěku před zákonem, kouření trávy, pohrdáním moderní country hudbou, alkoholismem, depresemi a zlomeným srdcem“.

Je to rebel. Zaplaťpámbu. Dědečkovi by se to náramně zamlouvalo…

Dovolená u moře & delfíni zachránci

Tuhle mi to došlo – všechno je to nakonec úplně jinak!

Každej rok se píše v novinách o tom, jak někde u pobřeží uvízly na pláži velryby a jak nakonec umřely, i když jim lidi přišli na pomoc. Je to už takovej folklór, vhodnej k vyplnění okurkový sezóny, protože o čem má taky chudák novinář furt psát, když je venku horko, uvnitř klimatizace, kouřit v práci nemůže a chlastat taky ne, žejo. Ale pravda je taková, že se tyhle případy stávají.

Druhej kousek do skládačky: víte, kolik lidí se každej rok utopí na dovolený u moře? Zůstane po nich jen ručník v písku, sešlapaný žabky a plechovky od piva a nikdo vlastně neví, kdo je naposledy viděl. Někteří se zachrání a některejm ve chvíli, kdy se topí, pomůžou delfíni (ty máme z dodnes nejasnýho důvodu rádi, nejspíš proto, že se smějou). Takovej delfín v pravej čas, kterej tonoucího nebožáka dostrká v podstatě až na mělčinu, to je panečku věc. Je to skoro stejný jako kdyby se nám delfíni odvědčovali za to, že někdo jinej někde jinde zachránil velrybu.

Takže si to dejte dohromady tak, jako jsem si to dal dohromady já a vyjde vám neuvěřitelnej obraz… Velryby, který váznou každoročně na plážích, cestujou k pobřeží na dovolenou a prostě se svezly na proudu teplý vody z jednoho moře do druhýho stejně jako my jezdíme po dálnici do Chorvatska. Celou dobu se cachtají mimo dohled lidí (stejně jako se lidi v běžný situaci cachtají mimo dohled velryb) a ty, který zůstaly v písku, jsou stejně jako tonoucí lidi obyčejní neplavci, kteří to prostě nějak nezvládli. Někdy jim pomůžou lidi, někdy ne.

Oni ani ti delfíni nejsou všude.

Když věci zestárnou

Tak na rovinu - co uděláte s věcma, který vám dosloužily, ale ještě pořád jsou relativně použitelný a vy k nim máte citovej vztah? Vyhodíte je? Nebo je strčíte někam hluboko do šuplíku, kde budou smutně ležet a vy je zase najdete až ve chvíli, kdy se budete stěhovat?

A není to trochu škoda?

Příklad: mám úžasný sluneční brejle značky Relax, který jsem kupoval před jedenácti lety s ohromnou slevou u příležitosti uvádění značky na trh asi za dvě stovky a následně se mnou prošly několika vztahama, projely kus světa a nikdy mě nezklamaly. Dají se nosit i dneska, i když už jsou teda pořádně podrásaný. Darovat? Komu bych dával onošený brejle? Vyhodit? Byla by jich škoda a navíc k nim mám sentimentální vztah. Uklidit? Na to je mám moc rád a - jak už bylo řečeno dřív - mám k nim sentimentální vztah. Sluneční brejle jsem samozřejmě v mezidobí měl i jiný a teď jsem konečně našel náhradu i za relaxy.

Napadá mě takovýhle řešení: naposledy se s nima pomazlit, pěkně jim poděkovat za to, co pro mě kdy udělaly, hezky je zabalit do hadýrku, uložit do dřevěný nebo kovový krabičky a tu pak zakopat na nějakým místě, kde to mám rád. Prostě si založit takovej hřbitůvek. Později by k nim samozřejmě přibyly další věci - úplně nejdřív mě tenhle postup napadl u mejch černejch Seiko Monster, který se mnou zažily ledasco, spadly se mnou ze schodů (já: zlomenej prst a výron na kotníku, Seiko: nic), sjezdily se mnou pár dovolenejch a já každej rok čekám, až je utopím, umlátím, zničím - a bezvýsledně. Pořád vesele tikají, jdou, svítí jako vývěsní štít luxusního nevěstince a tváří se, že je jim to vlastně všechno futrál. Jednoho dne ale umřou, to se ví. A až se to stane, tak si přesně takovejhle pohřeb zaslouží, protože tyhle hodinky jsou ekvivalent psa z útulku - ten vám taky zůstane věrnej, projde s váma peklem a zpátky a bude vděčnej za každý pohlazení.

Ne, nevěřím na ducha ve hmotě, nepersonifikuju si předměty denní potřeby (i když se to podle uvedenýho může zdát) a nemám na svý věci fetiš. Jen mi přijde správný, aby se člověk choval hezky k tomu, co se chová hezky k němu. Jak moc ujetý to je? :-)

Lidi se bojí smrti...

... a to je fakt, kterej platí odnepaměti. Bojí se hlavně proto, že si myslí, že budou někam muset odejít a všichni víme, jak je nepříjemný se někam stěhovat - zvlášť když nevíme, kde to daný "někam" bude. A v tom to je: nejistota.

Kdysi mi v nemocnici dělali obstřik páteře. Pamatuju si to jako dneska: ležím na takovým tom lehátku na sále, svítí na mě lampa, mám hrdlo namazaný takovou tou dezinfekční hnědou vodou, která vypadá jako vymočený vajgly cigaret, a z příšeří přichází doktor s injekční stříkačkou, na který má nasazenou TÁÁÁÁKHLE dlouhou jehlu. Málem jsem se hrůzou podělal a částečně mě uklidnilo akorát to, že neměl na plášti jmenovku MENGELE. (Ale jenom částečně.) No, nakonec to všechno dopadlo dobře, ale to, co mě na celý situaci děsilo nejvíc, bylo to, že jsem neměl nejmenší ponětí, co se bude dít a co se chystá, kam mi to píchne a co mám čekat, že se stane.

A se smrtí je to úplně stejný. Nikdo živej neví, co se bude dít a ti, co už živí nejsou, nám to neřeknou. Takže se lidi bojí. Je to do jistý míry pochopitelný, toseví, ale mám pocit, že se lidi postupem dějin bojí čím dál víc. O civilizaci se totiž dá určitě říct spousta dobrejch věcí, ale pravda je taková, že jsme si odvykli koukat smrti do očí. Kdysi se s ní člověk potkával skoro pořád a byl zvyklej na to, že čas od času člověk nebo zvíře v jeho okolí vypustil duši. Je to normální, ne? Koloběh života, ne? Člověk viděl, jak se lidi rodí a viděl, jak umírají. Bylo to úplně stejný jako s úrodou - zaselo se, sklidilo se. A domácí zvířata se taky vypiplávaly, aby je pak lidi mohli sežrat. Když mi bylo osm let a šel jsem se podívat, jak strejda v Moravskejch Budějovicích kroutí krkem holoubatům, který byly v neděli na oběd, tak mě babička seřezala jako žito - a já vůbec netušil, proč vlastně.

Pointa? Myslím si, že na základě toho všeho měli lidi kdysi daleko lepší pojem o tom, jakou má život hodnotu. A dokázali si to, co jim život položil na talíř, daleko líp vychutnat. Protože když víte, jak rychle můžete přijít o to, co máte, a víte, že to kdykoli může bejt horší, hned se na to díváte jinak.

Lidi se bojí smrti. Kdyby se tolik nebáli, třeba by si víc vážili života.

Tři rozdíly mezi Čechama a Slovákama

Slováci a Slovenky jsou jiní. Po světě chodí spousta lidí, kteří se vás snaží vší silou přesvědčit o opaku, ale pravda je taková, že se od sebe lišíme. Je sice fakt, že jsme spolu dokázali pěknejch pár desítek let docela slušně existovat, ale tyhle rozdíly tam byly furt.

Jako každá odlišnost začíná i tahle způsobem, jakým se lidi po obou stranách hranice vyjadřujou. Odvodil jsem například tvrzení, že Slováci jsou daleko větší pesimisti než Češi, z jednoduchýho srovnání: zatímco v Česku se počasí, při kterým se sluníčko na obloze prohání mezi obláčkama, označuje jako polojasno, kousek dál na východ od nás se tomu říká polooblačno. A jakej lepší důkaz toho, že pro Slováky je každá sklenice napůl prázdná, potřebujeme?

Slováci jsou taky třeba daleko srdečnější a společenštější lidi. O Češích se všeobecně ví, že jsou tak trochu studení čumáci (což se skoro ve všech ohledech mění po překročení českomoravský hranice), zato Slováci... Příklad? Byl jsem v Bratislavě na předvánočních trzích. Zatímco Češi při takový příležitosti málokdy zariskujou nákup svařáku u stánku, porotože ví, že to, co dostanou v kelímku, bude zatraceně naředěný, Slováci jdou do svařáku po hlavě. Ale ne (nebo přinejmenším v první řadě ne) proto, aby se opili - ale proto, aby mohli popít s jinejma Slovákama. A Čechama. A vlastně s kýmkoli, kdo se namane. Kromě Maďarů. Ale i ty nakonec vezmou do party, protože Slováci jsou družnej lid. Oni se na ty předvánoční trhy chodí pobavit s lidma, který znají, a potkat s lidma, který ještě neznají. (Jasně, je to do určitý míry taky tím, že Bratislava je půlmilionový městečko, kam zase tolik turistů nezabloudí, ale to teď nehodlám brát do úvahy) Pražák na předvánoční trh neleze, protože tam jsou davy turistů, je to drahý a radši se podívá doma na televizi. Bratislavák na předvánoční trh jde, protože tam bude sranda a peníze se vydělávají proto, aby se utratily. A v televizi stejně nic neběží.

Ten nejhlavnější rozdíl ale spočívá v přístupu k životu. Když jde Češka do krámu koupit pět rohlíků, mlíko a jogurty, vezme si tepláky, bundu a tenisky. Když se ke stejný činnosti chystá Slovenka, oblíkne si minisukni, kožíšek, vezme si boty na podpatku a namaluje se. Slovenka toho může mít spánembohem míň než její česká kolegyně, ale prostě to tak nějak umí líp prodat. Nákup je pak sice úplně stejná záležitost, ale normální chlap raději půjde nakupovat na Slovensko, protože je to prostě tak nějak příjemnější.