To jsme to s tím životem dopracovali...

Člověk je tvor společenskej. Příslušník takzvaný západní civilizace je společenskej tuplem. Problém je ale v tom, že jsme si zvykli na možnost volby. Zvykli jsme si na to, že si můžeme vybrat, kde budeme bydlet, jakou práci budeme dělat, jak budeme trávit volnej čas a kterej program si v televizi navolíme. Jemný umění života ale spočívá v tom, že člověk vezme to, co mu osud/příroda nadělila a vymačká z toho maximum. Tím se liší konzument od tvůrce. Tvůrce se postaví před kamennej blok a vytesá z něj sochu, která milovníka umění omráčí i za pět století. Konzument ten blok použije leda jako svůj náhrobek.

Už dávno nám sex neslouží pro svou zásadní funkci - totiž k rozšiřování genofondu, násobení počtu obyvatelstva a tím i k růstu řečený civilizace. Je to zábava, nic krásnýho. Stal se z něj nejlevnější prášek na spaní a bolest hlavy, příjemnej tělocvik, náhražka pocitu sounáležitosti a hlavně potvrzení toho, že člověk v tom velkým ošklivým světě není sám.

Protože většina z nás se samoty štítí.

Už dávno neneseme pochodeň pokroku a rozvoje - tu jsme odnesli domů a použili jsme ji k zapálení ohně v kamnech, abysme se mohli zavřít do čtyř zdí a nemuseli se bát tmy, která číhá venku a čeká na toho, kdo se ji pokusí zaplašit. Od dětství se necháme krmit pohádkama, ve kterejch hlavní hrdina prochází mučivejma útrapama, trpí nedostatkem a ohrožením holýho života, aby nakonec všechno dobře dopadlo. Svejm hrdinům nadělujeme nadpřirozený schopnosti, protože náš strach ze života je tak velkej, že by ho normální, každodenní hrdina odvedle neunesl.

Takže ve finále je pro nás důležitější cíl než cesta; je pro nás důležitější výsledek než výkon. A kam se poděla ta zábava, kterou má člověk ze života mít?