Tuhle mi to došlo – všechno je to nakonec úplně jinak!
Každej rok se píše v novinách o tom, jak někde u pobřeží uvízly na pláži velryby a jak nakonec umřely, i když jim lidi přišli na pomoc. Je to už takovej folklór, vhodnej k vyplnění okurkový sezóny, protože o čem má taky chudák novinář furt psát, když je venku horko, uvnitř klimatizace, kouřit v práci nemůže a chlastat taky ne, žejo. Ale pravda je taková, že se tyhle případy stávají.
Druhej kousek do skládačky: víte, kolik lidí se každej rok utopí na dovolený u moře? Zůstane po nich jen ručník v písku, sešlapaný žabky a plechovky od piva a nikdo vlastně neví, kdo je naposledy viděl. Někteří se zachrání a některejm ve chvíli, kdy se topí, pomůžou delfíni (ty máme z dodnes nejasnýho důvodu rádi, nejspíš proto, že se smějou). Takovej delfín v pravej čas, kterej tonoucího nebožáka dostrká v podstatě až na mělčinu, to je panečku věc. Je to skoro stejný jako kdyby se nám delfíni odvědčovali za to, že někdo jinej někde jinde zachránil velrybu.
Takže si to dejte dohromady tak, jako jsem si to dal dohromady já a vyjde vám neuvěřitelnej obraz… Velryby, který váznou každoročně na plážích, cestujou k pobřeží na dovolenou a prostě se svezly na proudu teplý vody z jednoho moře do druhýho stejně jako my jezdíme po dálnici do Chorvatska. Celou dobu se cachtají mimo dohled lidí (stejně jako se lidi v běžný situaci cachtají mimo dohled velryb) a ty, který zůstaly v písku, jsou stejně jako tonoucí lidi obyčejní neplavci, kteří to prostě nějak nezvládli. Někdy jim pomůžou lidi, někdy ne.
Oni ani ti delfíni nejsou všude.
Žádné komentáře:
Okomentovat