Jsou dny, kdy zuby odcházejí...

Je to zvláštní, ale když člověka bolí zuby, tak by udělal cokoli pro to, aby se bolesti zbavil. V takový chvíli i zapřisáhlej abstinent vykloktává slivovicí, kovanej křesťan kleje a politik by snad říkal i pravdu, jen aby se mu ulevilo. Když bolí noha, člověk si ji může ovázat; když bolí břicho, člověk se schoulí do klubíčka, zaleze do kouta a skučí; ale zub...?

A tak jsem se rozhodl, že si ho nechám vytrhnout, a je mi úplně fuk, kolik to bude stát. Protože slivovice už mi dochází, prášky nejsou řešení (i když rozhodně umí pomoct) a když bolí pětka vpravo dole, tak prostě nedokážu pracovat, i kdybych chtěl sebevíc - co pracovat, nedokážu existovat! Nateklej ksicht, na ten se dá zvyknout. Ale to, že nedokážu přemejšlet rovnou čarou, nedokážu se ani pořádně najíst a o vyspání nemůže bejt ani řeč, to mě zabíjí. A zoufalý okolnosti si žádají zoufalý činy. Jako třeba změnu zubaře.

Je to zub číslo sedm. Celkově mám zuby v docela mizerným stavu - jedna zubařka žasla nad tím, jak mám úzký krčky a kazů jsem měl odjakživa na rozdávání - takže poté, co jsem přišel o všechny čtyři osmičky, mi byly odebrány i spodní šestky. No, aspoň jsem to měl až doteď symetrický...

Stejně je zvláštní, jak člověk vlastní tělo vůbec neregistruje, dokud nenastane nějakej problém. Tělo je úžasná věc, která funguje v rovnováze a všechno spolupracuje se vším, dokud se jedno kolečko (nebo jeden zoubek kolečka, chacha) nezasekne a nezačne dělat potíže. V tom okamžiku se to začne sypat úplně všechno. Pak se člověk, kterej se zubaři za běžnejch okolností vyhejbá - jako já - vyloženě těší, až si sedne do toho sklápěcího křesla a záře lampy dopadne na všechny ty ocelový udělátory v ordinaci...