Jsou dny, kdy zuby odcházejí...

Je to zvláštní, ale když člověka bolí zuby, tak by udělal cokoli pro to, aby se bolesti zbavil. V takový chvíli i zapřisáhlej abstinent vykloktává slivovicí, kovanej křesťan kleje a politik by snad říkal i pravdu, jen aby se mu ulevilo. Když bolí noha, člověk si ji může ovázat; když bolí břicho, člověk se schoulí do klubíčka, zaleze do kouta a skučí; ale zub...?

A tak jsem se rozhodl, že si ho nechám vytrhnout, a je mi úplně fuk, kolik to bude stát. Protože slivovice už mi dochází, prášky nejsou řešení (i když rozhodně umí pomoct) a když bolí pětka vpravo dole, tak prostě nedokážu pracovat, i kdybych chtěl sebevíc - co pracovat, nedokážu existovat! Nateklej ksicht, na ten se dá zvyknout. Ale to, že nedokážu přemejšlet rovnou čarou, nedokážu se ani pořádně najíst a o vyspání nemůže bejt ani řeč, to mě zabíjí. A zoufalý okolnosti si žádají zoufalý činy. Jako třeba změnu zubaře.

Je to zub číslo sedm. Celkově mám zuby v docela mizerným stavu - jedna zubařka žasla nad tím, jak mám úzký krčky a kazů jsem měl odjakživa na rozdávání - takže poté, co jsem přišel o všechny čtyři osmičky, mi byly odebrány i spodní šestky. No, aspoň jsem to měl až doteď symetrický...

Stejně je zvláštní, jak člověk vlastní tělo vůbec neregistruje, dokud nenastane nějakej problém. Tělo je úžasná věc, která funguje v rovnováze a všechno spolupracuje se vším, dokud se jedno kolečko (nebo jeden zoubek kolečka, chacha) nezasekne a nezačne dělat potíže. V tom okamžiku se to začne sypat úplně všechno. Pak se člověk, kterej se zubaři za běžnejch okolností vyhejbá - jako já - vyloženě těší, až si sedne do toho sklápěcího křesla a záře lampy dopadne na všechny ty ocelový udělátory v ordinaci...

Kolik hodin je Měsíc?

Jak zjistíte, které jsou pro létání do vesmíru nejlepší? Pár jich zničte a ty, které přežijí, jsou ty pravé!

Příběh o tom, jak probíhal výběr hodinek pro vesmírný program NASA ve druhé polovině šedesátých let, je v kruzích milovníků hodinek legendou – stejně úctyhodnou, strašlivou a trýznivou, jako jsou dnes hodinky samotné. Řečení milovníci hodinek při vyprávění o šťavnatých podrobnostech testů blednou, potí se a trpí, protože by je samotné nikdy nenapadlo vlastní hodinky takhle trápit. Skutečnost je ovšem taková, že do dnešního dne existují na světě jediné hodinky s certifikací NASA (flight-certified) pro všechny vesmírné mise s lidskou posádkou – na rozdíl od letové kvalifikace (flight-qualified), mezi něž patří ještě dalších sedm modelů.

Vesmírná prehistorie
Jak to vlastně všechno začalo? Před zahájením oficiálních testů jednotného časoměrného vybavení se už Američané s hodinkami do vesmíru vypravili, ale většinou šlo o hodinky, které vlastnili sami piloti – jako první odlétal vybaven „švýcary“ John Glenn, i když tenkrát šlo jen o stopky značky Heuer.
Jako další si s sebou vzal hodinky do vesmíru v květnu 1962 Scott Carpenter, a tentokrát šlo o plnokrevný chronograf Breitling Cosmonaute. V říjnu téhož roku odlétal na oběžnou dráhu Walter Schirra vybaven vůbec prvním kusem hodinek, jejichž slavná chvíle měla přijít později. Jeho Speedmaster ale nebyl oficiálně schválen a Schirra si tenkrát vzal vlastní hodinky.

Na druhém konci světa…
Zatímco si Američané dělali starosti s tím, jaké nejlepší hodinky vybrat, Sověti v tom měli jasno – a tentokrát ani nezáleželo na tom, že na obou stranách pomyslné vesmírné barikády stáli piloti. Opakovala se známá anekdota: zatímco Amerika vynalézala propisku, schopnou psaní v beztížném prostoru, Sovětský svaz psal tužkou za deset kopějek.
Jurij Alexejevič Gagarin vzlétl jako první člověk do vesmíru vybaven na dnešní poměry drobounkými (průměr pouzdra 33 mm) sovětskými hodinkami značky Šturmanskije, jejichž strojek vycházel z francouzského modelu Lip R26, vyráběnými První moskevskou hodinářskou továrnou. Žádný chronograf, žádné parády, jen zastavitelná vteřinová ručka. Stejným modelem byla vybavena i Valentina Těreškovová a až Alexej Leonov měl při svém prvním výstupu 12. června roku 1965 chronograf Strela, samozřejmě sovětské výroby.
Na sovětské straně rozhodně neprobíhaly složité destruktivní testy, nezkoušelo se mnoho značek a nebylo důležité, aby hodinky splňovaly to či ono. Celkově se dá tvrdit, že pokud dokázaly hodinky měřit relativně přesný čas a neznamenaly žádnou hrozbu z bezpečnostního hlediska, byla jejich přítomnost na palubě vesmírné lodi přípustná.

Pro jistotu
Samozřejmě je tu otázka, k čemu astronaut potřebuje hodinky – veškeré údaje mu poskytne pozemské řídicí středisko a už tak toho má dost na práci, takže hodinky jsou spíš na obtíž (což dokonale platilo hlavně v prvopočátcích vesmírných letů s posádkou, kde byli jednotlivci – později dvojice i trojice mužů – natěsnáni v malých kabinách jako sardinky).
Za všechno nejspíš může fakt, že všichni astronauti byli v první řadě piloti – a pokud by měl mít pilot jedinou zásadu, pak je to nezměrná touha po jistotě. A právě tu dokázal nezávislý zdroj časomíry uhasit. O jakékoli nepotřebnosti autonomní časomíry by pak mohli vyprávět svůj příběh hrdinové z posádky Apolla 13, kteří potřebovali na dráze z Měsíce na Zemi dokonale načasovat start a běh motorů, aby se vůbec mohli vrátit domů.

Hledají se hodinky
Jedenadvacátého září roku 1964 vydal Deke Slayton, astronaut programu Mercury a letový ředitel pilotovaného programu, memorandum ohledně potřeby standardizovaných náramkových hodinek pro potřeby posádek – šlo o dvoučlenné posádky programu Gemini a tříčlenné posádky programu Apollo. V něm stálo, že pro spravedlivý a nestranný výběr bude vyžadován bezvadný chod běžně dostupných chronografů, testovaných za reálných letových podmínek. Pro první kolo testů mělo být vybráno dvanáct chronografů různých výrobců, patřících mezi tehdejší špičku.

První kolo
Vybrané hodinky, které by prošly složitými a (jak se u většiny hodinek později ukázalo) destruktivními testy, se měly opravdu nač těšit, protože astronauti samozřejmě měli v plánu výstupy do otevřeného vesmírného prostoru, provázené širokou paletou teplotních rozdílů až o 100 stupňů Celsia (nemluvě o pobytu na povrchu Měsíce, kde se teploty pohybují mezi –160 a +120 °C), obrovská zrychlení, stav beztíže a podobné radosti.
Za tímto účelem byla vypracována série testů, kterými prošly všechny zakoupené hodinky. Z těch pak byly vybrány chronografy tří značek, které měly nejlepší výsledky. NASA dodnes nezveřejnila, o které hodinky se v průběhu prvního kola přesně jednalo, takže s jistotou známe jedině značky trojice hodinek, které se dostaly do druhého kola testů – byly to Omega, Rolex a Longines.

Nejtvrdší testy na Zemi
Trojici finalistů čekalo to nejhorší, co si na ně NASA dokázala vymyslet – nešlo ale o zbytečnou tvrdost, protože technici dali dohromady seznam situací, které mohly během vesmírného letu skutečně nastat. To, že je dokážou přežít lidé, už se vědělo; zbývalo jen zjistit, jak ve stejných podmínkách dopadnou křehké strojky švýcarských chronografů.
Všechny testy probíhaly v několika sériích. Po provedení posledního smetli technici NASA neúspěšné kandidáty na lopatku a vydali krátké prohlášení. Stálo v něm, že rolexky se během testu relativní vlhkosti dvakrát zastavily a selhaly během prvního testu vysoké teploty, kdy se průběžná vteřinová ručka zkroutila a brzdila velké ručky při pohybu na číselníku. Také se v něm psalo, že sklíčko chronografu značky Longines Wittnauer se během testu vysoké teploty zkroutilo a odpadlo.
Totéž se této značce stalo i během osmého testu dekomprese. A Speedmaster? Ani ten neprošel bez jediné jizvy – během testu dekomprese se předběhl o 21 minut a během testu zrychlení se o 15 minut opozdil. Luminiscenční značky na číselníku byly v průběhu testování zničeny. Nicméně, vzato kolem a kolem, si chronograf od Omegy vedl v průběhu testování ze všech nejlépe. V jeho prospěch mluvila i obliba u samotných astronautů, kteří kvůli větší přesnosti, spolehlivosti, čitelnosti a jednoduchosti obsluhy dávali právě speedmasterům přednost.

Neměl by to Švýcarům někdo říct?
Je to zajímavé a svým způsobem to vypovídá o nestrannosti testování; ten, kdo by se z výsledku zkoušek radoval nejvíc – totiž firma Omega – se o nějakém testování nedozvěděl vůbec nic. Hodinky technici NASA kupovali v běžném dallaském hodinářství a nikdo na celém světě nebyl překvapenější než lidé v Bienne, když se v červnu roku 1965 v novinách objevily snímky Eda Whita z letu Gemini 4, který měl při výstupu do vesmíru dokonale viditelné speedmastery na rukávu skafandru.

Kosmické hodinky
Co chtěla NASA po hodinkách pro astronauty? Požadavky se daly shrnout do sedmi bodů:

1. Přesnost – chronograf se nesměl v průběhu čtyřiadvaceti hodin předběhnout nebo zpozdit o více než pět sekund. Za úspěch se pokládala přesnost +/- dvě sekundy.
2. Odolnost proti tlaku – chronograf musel vykonávat funkci v prostředích s různým tlakem v rozmezí od 5 ATM až po –1 ATM.
3. Čitelnost – všechny číslice, sčítače a ručky musely být dokonale čitelné v rozličných světelných podmínkách. Za uspokojivé se pokládaly černé číselníky s bílými číslicemi nebo bílé číselníky s černými číslicemi. Zároveň se chronografy nesměly lesknout, aby neoslňovaly nositele, takže byla upřednostněna ocelová pouzdra s matnou povrchovou úpravou.
4. Rozložení sčítačů – chronograf měl mít sčítače pro odečítání sekund, minut a hodin.
5. Odolnost – chronograf měl být odolný proti nárazu, působení vody a magnetických polí. Sklíčko mělo být odolné proti roztříštění.
6. Pohon – chronograf mohl být poháněn elektricky, manuálně nebo automaticky; bylo ovšem nutné, aby ho bylo možné kdykoli natáhnout a nastavit ručně.
7. Spolehlivost – byla požadována nejméně roční záruka pro fungování za normálních podmínek.

Destrukce podle NASA: finální test, aneb jak zjistit, které hodinky vydrží tolik, co člověk

Vysoká teplota – 48 hodin v teplotě 71 °C následovalo 30 minut v teplotě 93° C. To vše v atmosférickém tlaku 0,35 atmosféry a relativní vlhkosti 15 %.
Nízká teplota – 4 hodiny v teplotě –18 °C.
Teplotní tlaková komora – maximální tlak 0,000001 atmosféry s teplotou 71 °C. Teplota pak byla na 45 minut snížena na úroveň –18 °C a pak znovu zvýšena na 71 °C. Proběhlo patnáct identických cyklů.
Relativní vlhkost – hodinky musely snést celkem 240 hodin pobytu v teplotách od 20 °C do 71 °C v prostředí s relativní vlhkostí nejméně 95 %. Hodnota pH páry se pohybovala mezi 6,5 a 7,5.
Kyslíková atmosféra – hodinky byly uloženy do atmosféry se 100 % kyslíku při tlaku 0,358 atmosféry na 48 hodin. Teplota prostředí byla udržována na 71 °C a za neúspěch se považoval výsledek měření mimo určenou toleranci, viditelné spálení, vznik toxických plynů, pachy nebo poškození maziv a těsnění.
Nárazy – hodinky byly vystaveny celkem šesti nárazům o hodnotě 40 g ze šesti různých směrů, každý o trvání 11 milisekund.
Zrychlení – hodinky byly vystaveny lineárnímu zrychlení od jednoho po 7,25 g v průběhu 333 sekund podél osy rovnoběžné s osou letu vesmírné lodi.
Dekomprese – 90 minut ve vakuu při tlaku 0,000001 atmosféry a teplotě 71 °C následovalo 30 minut při teplotě 93 °C.
Vysoký tlak – chronograf byl vystaven po minimální dobu jedné hodiny tlaku o hodnotě 1,6 atmosféry.
Vibrace – hodinky byly vystaveny třem sériím vibrací po 30 minutách (v laterálním, horizontálním a vertikálním směru) s frekvencí 5–2000 cyklů za sekundu a zpět na 5 c/s během patnácti minut. Průměrná akcelerace na impulz měla být alespoň 8,8 g.
Akustický hluk – 130 dB při frekvenci od 40 do 10000 Hz po dobu 30 minut.

Na obrázku: vítěz.

Od kapky inkoustu do vesmíru: historie chronografu

Chronograf je jedna z mála věcí, které v moderní hodinařině nevymyslel a nesestrojil Abraham-Louis Breguet. Je to také mistrovská ukázka toho, kolik koleček, páček a šroubků se dá vtěsnat do omezeného prostoru. A přitom se mu říká dočista špatně…

Stačila kapka inkoustu na bílém papíře a svět měl další vynález – jak to vlastně všechno začalo? Na dostizích. Představte si odpoledne prvního září roku 1821. Právě toho dne na dostihové dráze u Martových polí v Paříži přichází na dostihy hodinář Nicolas-Mathieu Rieussec se svým novým skvělým přístrojem pro měření mezičasů v jednotlivých kolech závodu. Kromě dostihových fanoušků (kterých bylo v té době víc než dost) nadchl i členy francouzské královské akademie věd – jejich dobrozdání mu zajistilo pětiletý patent datovaný 9. března roku 1822 a udělený za „časomíru či počitadlo ujeté části cesty“ (garde-temps ou compteur de chemin parcouru).

Inkoust a kolečko
Stvořitel tohoto převratného vynálezu, který dokázal měřit časové rozmezí od pětiny sekundy až po deset minut, své dílo nazval „sekundový chronograf“. Na rozdíl od moderních hodinek, kterým se říká stejně, nebyl spojen s žádnými hodinkami, ale necházel se v dřevěné skříňce, a hlavně byl chronografem v pravém slova smyslu, protože nahromaděný čas zapisoval – na počátku měření uživatel spustil jehlu ukotvenou v zásobníku inkoustu na emailový prstenec. Tento prstenec, kalibrovaný na pětinu sekundy, se otáčel kolem vlastní osy jednou za minutu. Na dalším sčítači pak naskakoval na samostatném počitadle součet minut. Emailový povřrch musel být samozřejmě po každé takové práci vyčištěn a bylo třeba doplňovat inkoust a čistit jehlu, ale… chronograf (česky bychom mu mohli říkat „časopis“) byl na světě. Na rozdíl od tohoto přístroje by dnešním chronografům slušelo spíš označení chronoskop, protože uplynulý čas ukazují (což pochopila firma Omega a obchodní název chronoskop si zaregistrovala).

Ručka a sčítač poprvé
Přitom už v roce 1766 vyrobil třiadvacetiletý švýcarský hodinář Jean-Moisé Pouzait (pozdější ředitel Hodinářské školy v Ženevě) kapesní hodinky s nezávislou vteřinovkou. Tato vteřinová ručička měla vlastní pohon a mohla být zastavena a znovu spouštěna podle libosti bez vlivu na ukazovaný čas. Chyběl jí ale mechanismus, který by ji vynuloval, takže ji před dalším měřením musel uživatel nechat „dojít“ a vynulovat ručně.

Srdce na nulu!
Je jasné, že Rieussecův patent vzbudil mezi kolegy hodináři pořádný poprask. Mechanimus jehly a inkoustu se podařilo v Londýně anglickému mistru Fredericku Louisi Fattonovi vpravit do kapesních hodinek – pomáhal mu v tom i jeho společník Breguet. Rieussec se sice pod ochranou patentu nemusel cítit ohrožený, ale zároveň nehodlal sedět se založenýma rukama. Další verzi svého zapisovače po Fattonově vzoru umístil do hodinek, které mohli pánové nosit v kapse převlečníku. Znovu tedy šlo o čistokrevný chronograf. Další společník Abrahama-Louise Bregueta, Louis-Frédéric Perrelet, si v roce 1827 patentoval předchůdce dnešního chronografu s mezičasem.
Moderní historii chronografu zahájil v roce 1844 švýcarský hodinář Adolphe Nicole, který si 14. října roku 1844 podal patent číslo 10348. Výroba hodinek, založených na tomto patentu, trvala celých osmnáct let a veřejnosti byly představeny 14. května 1862 u příležitosti Světové výstavy v Londýně – obsahovaly tři základní funkce, které si spojujeme s moderními chronografy: schopnost startu, zastavení a vynulování. Vyrobil je Henri Féréol Piguet, zaměstnanec firmy Nicole & Capt z Vallée de Joux. Adolphe Nicole byl jedním ze spolumajitelů firmy. Jeho mechanická inovace nulování se opírala o umístění vačky ve tvaru srdce a jde o tak výkonný a elegantní mechanismus, že i po 146 let trvajícím vývoji hodinářství dodnes zůstává v hodinkách v nezměněné podobě.

Hodinky dvacátého století
Za dalším vývojem chronografu samozřejmě stojí potřeba vynucená vojenským použitím – jako v mnoha případech předtím i potom se armády postaraly o peníze na rozvoj. Během zákopových tažení v době první světové války byly hodinky důležité a během čtyř let jejího trvání se přestěhovaly z kapsiček u vest na zápěstí – pro vojáky i důstojníky bylo samozřejmě jednodušší měřit čas od výstřelu po dopad šrapnelu či vyrážet do útoku v předem stanovenou hodinu pomocí pohledu na zápěstí než po zdlouhavém a nepohodlném rozepínání kabátu a šátrání ve všitých kapsách. Po válce zase došlo k obrovskému technickému rozvoji automobilismu či letectví a to byl úkol jako dělaný právě pro chronografy.

Druhé tlačítko, třetí sčítač
Až do třicátých let měly chronografy jedno tlačítko, které obstarávalo veškeré funkce: spuštění, zastavení i nulování. S revoluční inovací přidání druhého tlačítka přišel až v roce 1933 švýcarský Breitling. Je zvláštní, že chronograf popsaný v patentu číslo 172129 měl funkce obrácené – tlačítko na pozici 4 stopky spouštělo a zastavovalo a tlačítko na pozici 2 je nulovalo. V roce 1935 se funkce prohodily a na světě byl chronograf se vším všudy, jak ho známe dnes.
S jednou malou drobností: většina dnešních chronografů má celkem tři sčítače: jeden pro normální vteřinovou ručku (vteřinovka chronografu je pro lepší čitelnost umístěna uprostřed), druhý pro odečet minut a třetí pro odečet hodin. Hodinový sčítač sice teoreticky hodináři znali už od roku 1892, ale v praxi se objevil až v roce 1937 na hodinkách společnosti Universal Genève. Jako druhý přišel na trh s trojkombinací sčítačů Breitling v roce 1938 a další výrobci následovali.

Klíčová specializace
V průběhu času hodinářský průmysl dospěl ke zjednodušení výroby chronografických strojků a požadavky na levnější hodinky během třicátých let minulého století nutily výrobce strojků k dalšímu pokroku – tentokrát směrem k jednoduchosti a univerzalitě. Strojky, vzniklé v době mezi vznikem dvoutlačítkovéhho chronografu a nástupem automatických chronografů v roce 1969, dnes patří mezi nejvyhledávanější zboží mezi sběrateli a milovníky hodinek.
Zatímco si některé firmy vyráběl strojky samy (a pokračují v tom dodnes), jiné se spoléhaly na výrobce, kteří dodávali tzv. ébauché – tedy hotové strojky, připravené k úpravě a zdobení finálním výrobcem hodinek. Mezi největší dodavatele patřila firma Valjoux SA (později se stala součástí konglomerátu Ebauches SA, která zase tvořila páteř firmy ETA – tu dnes vlastní Swatch Group). Mezi proslulé modely musíme počítat hlavně kalibry Valjoux 22, 23 či 72. Valjoux/ETA dodnes patří mezi silné hráče hlavně díky tažnému koni automatických chronografů, kalibru 7750.
Druhý příslušník svaté trojice výrobců strojků je Venus SA (později byla firma také začleněna do Ebauches SA), která proslula hlavně jako dodavatel špičkových strojků pro Breitling – kalibr Venus 178 se například dostal do mnoha modelů Breitlingu včetně Cosmonaute: vůbec prvního chronografu, který se na zápěstí Scotta Carpentera dostal během mise Aurora 7 v roce 1962 do vesmíru.
A pak je tu samozřejmě třetí výrobce, Nouvelle Lemania. Firma byla založena v roce 1884 a na své konto si připsala mnoho významných a esteticky vyspělých strojků. Za všechny jmenujme alespoň kalibr 27 CHRO C12 – ten byl poprvé vyroben v roce 1942, později proslul jako Lemania Caliber 2310 a dodnes jej používají Breguet, Vacheron Constantin či Patek Philippe. Po úpravách se jako kalibr 321 dostal do prvních modelů Omega Speedmaster. Později ho sice vystřídal kalibr 861 (Lemania 1873), ale právě kalibr 321 dodnes milovníci hodinek pokládají za základ opravdových měsíčních hodinek.

Přichází automat
To už se ale blížil rok 1969 a zvrat, který v hodinářském průmyslu způsobil to, co přinesl vynález spalovacího motoru pro průmysl automobilistický. Automatický nátah hodinkového strojku nebyl samozřejmě nic nového – John Harwood a Harry Cutts si svou technologii patentovali už v roce 1923 a Rolex postavil svůj model Rolex Oyster Perpetual ve třicátých letech dvacátého století. Umístění chronografického strojku s automatickým nátahem ale znamenalo překonání mnoha zásadních konstrukčních záležitostí. Hlavní potíž spočívá v tom, že se rotor automatického nátahu nachází na stejném místě jako soukolí chronografu. Navíc je vteřinový sčítač chronografu umístěn uprostřed na stejné ose jako minutová a hodinová ručka – přesně v místě, na které je z druhé strany nasazený natahovací mechanismus strojku. A samozřejmě je tu potíž s tím, jak umístit a přestavět už tak přecpaný prostor za číselníkem, kde se nyní musí mechanismus automatického nátahu o místo dělit se všemi kolečky a páčkami chronografu. Prostě tam není místo.

Závod tří
O automatický chronograf samozřejmě hodináři usilovali už dávno – tento rok se stal pouze rokem dozrávání zasazených plodů práce. Například Lemania vyrobila prvních několik kusů automatických strojků už v roce 1947, ale ty se nikdy nedostaly do sériové výroby.
Dodnes se vedou spory o to, komu se vlastně podařilo jako prvnímu vyrobit automaticky poháněný chronografický kalibr a všechny zúčastněné strany samozřejmě svorně tvrdí, že právě jim. V Japonsku vsadili na samostatnost a v Evropě se utkal Zenith (který v roce 1960 převzal firmu Martel Watch a s ní i spoustu důležitých technických informací ohledně výroby chronografu) s konsorciem složeným z firem Breitling, Hamilton-Buren, Dubois-Dépraz a Heuer.

Seiko: nenápadný zázrak
V Japonsku se snažili technici firmy Seiko, dlouhodobé noční můry mnoha hlav švýcarských hodinářských gigantů. Útočník z východu se nenechal zastrašit švýcarskou snahou a v polovině roku přišel na trh s kalibrem 6139. S typicky nízkou asijskou cenovkou přinesl obrovské množství vylepšení, které do té doby nebyly v hodinářském světě k vidění. Ve své původní podobě je kalibr 6139 umístěn v hodinkách s centrálním vteřinovým sčítačem a minutovým sčítačem na šesté hodině a chybí mu konstantní vteřinovka. Jde o první chronograf na světě ovládaný mechanismem vertikální spojky.

El Primero: nevídaná rychlost
Vývoj kalibru, který byl nakonec u Zenithu označován jako Cal. 3019 PHC, patrně začal někdy v roce 1962 a v podstatě se snažil o udržení všech základních vlastností klasického chronografu při integraci automatického nátahu. Pro větší přesnost a spolehlivost zvolili technici Zenithu neobvykle vysoký takt strojku – většina automatů tepe rychlostí 28 800 kmitů za hodinu, ale kalibr 3019 má 36 000 kmitů za hodinu, což je rychlost, kterou předtím ani poté mnoho firem nevyužívalo.
Na počtu kmitů samozřejmě záleží to, s jakou přesností vyjádřenou zlomky sekund bude chronograf fungovat – chronograf, který tiká na tradiční frekvenci 18 000 kmitů, dokáže dělit sekundy na pětiny, protože každé pootočení setrvačky posune sčítač sekund o pětinu. Chronograf s taktem 21 600 kmitů za hodinu dokáže změřit interval jedné šestiny sekundy; při taktu 28 800 lze zaznamenat osminu sekundy; a konečně při taktu 36 000 je čas odměřován s přesností na desetinu sekundy.
To všechno samozřejmě daleko více opotřebovává strojek a pro dobrý chod je zapotřebí úplně nového složení mazacích olejů. Zenith dodnes trvá na svém prvenství a kalibry ve svých automatických chronografech označuje přízviskem „El Primero“, tedy „První“ (proč k vyjádření svého vítězství zvolila švýcarská firma zrovna španělštinu, tuší snad jen ona).

Calibre 11: síla v počtech
Zatímco El Primero byl snad nejpřímějším dědicem předcházející tradice chronografů s manuálním nátahem, rozhodlo se na to konsorcium švýcarských výrobců jít od lesa. Nesnažili se jen podělit o práci, ale také si rozdělili úkoly, aby se jeden druhému nepletl pod nohy. Problém celkové výšky strojku se rozhodli překonat pomocí mikrorotoru, takže pohon nepřidával strojku ani milimetr, ale byl umístěn směrem k okraji a ve stejné úrovni jako mechanismus chronografu.
Za dodání mikrorotoru zodpovídal Hamilton-Buren, který na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století tímto řešením proslul – jeho hodinky poháněl extrémně těžký, mimostředně uložený rotor. Tím se podařilo vyřešit jednak problém výšky, ale i složitou situaci, kdy by pohon překážel samotnému chronografu. Práce na chronografovém modulu připadla na Dubois-Dépraz a brzy přišel na svět stroj, nazvaný „chronografová jednotka 8510“. Celou práci zahaloval opar tajností a samotní výrobci se nechali inspirovat bondovským superpadouchem Ernstem Blofeldem a mluvili o své práci výhradně jako o Projektu 99.
Buren si vzal na starost základní kalibr a Heuer a Breitling pracovali na designu ostatních komponentů včetně vzhledu číselníku a pouzdra. V roce 1965 se na společné schůzce zástupců (za jejíž utajení by se nemusely stydět ani tajné služby) všechny firmy dohodly na urychlení prací a těsně před basilejským veletrhem v roce 1969 představilo konsorcium světu svůj Kalibr 11, známý také jako Chrono-matic.
I z dnešního hlediska je to pozoruhodný strojek, v němž se chronograf spouští systémem páky a vačky, který si patentoval Landeron už v roce 1940 a jehož modulární konstrukce byla svým způsobem revolučnější než strojky dvou konkurentů a ukázala světu cestu dalšího rozvoje pomocí modularity stavby strojku a přidávání dalších komplikací. Přestože by měl strojek s mikrorotorem ve výsledku poskytnout tenčí kalibr než automat s velkým rotorem (a pro nic jiného si konsorcium tento přístup nezvolilo), byl Kalibr 11 silnější než El Primero. Zenith dokázal svůj strojek sestavit s tloušťkou 6,5 mm (což je sám o sobě neuvěřotelný výkon a překonal jej až v roce 1988 o milimetr tenčí Piguetův kalibr 1185), Chrono-matic má na výšku 7,7 mm.

A pak přišla quartzová revoluce…
Rok 1969 byl vůbec v hodinářském průmyslu přelomový, protože 25. prosince toho roku uvedl japonský gigant Seiko na trh svůj model Astron – vůbec první quartzové hodinky. Jejich příchod odstartoval svým způsobem dobu hodinářského temna, která na téměř patnáct let odstavila od koryta mechanické strojky a stáhla ke dnu mnoho tradičních švýcarských firem.
Mezitím celých deset následujících let vedl El Primero válku s Chrono-maticem o větší uznání, než nad modulárním chronografem zapadlo slunce. Pod jeho odchodem byl víc než cokoli jiného podepsán fakt, že quartzové hodinky nabízely chronografické funkce za zlomek ceny.
A samotný El Primero by potkal stejný osud – kdyby nebylo jistého Charlyho Vernota, který kalibr 3019 PHC před jistou smrtí zachránil tím, že vkládal naději do odepsané mechanické technologie a schoval si na půdě součástky a nástroje, sloužící k jejich výrobě. V pozdější době, když mechanická hodinařina znovu slavila návrat, stačilo tyto věci pouze snést z půdy a Zenith je mohl využít. Kolik technologií dostalo kdy takovouhle druhou šanci?

Kouzlo rock ’n’ rollový kytary Eddieho Cochrana

Eddie Cochran byl jeden ze základních pilířů rock ’n’ rollu a rockabilly a jako všichni podobní frajeři i on hrál na gretsche (model 6120 – používal ovšem taky elektroakustickýho Gibsona a akustiku Martin). Ačkoli drtivá většina jeho písniček vyšla až po jeho smrti v roce 1960, do dějin se zapsal už za svýho života. Jeho největší šlágr bylo samozřejmě Summertime Blues, ale na paty mu šlapaly písničky jako C’mon Everybody, Somethin’ Else nebo Twenty Flight Rock.

Kromě toho, že to byl pan muzikant, je tu ale jedna zajímavá věc.

Eddie Cochran se zabil následkem autonehody na A4 v britským Chippenhamu, kdy s ním taxík deset minut před půlnocí 16. dubna 1960 vyjel ze silnice a narazil do sloupu pouličního osvětlení. Cochran proletěl čelním sklem a utrpěl zranění hlavy, kterejm podlehl následujícího dne v 16:10. (V taxíku s ním seděl ještě další rock ’n’ rollovej bůh Gene Vincent, kterej sice přežil, ale do konce života následkem havárie trpěl.) Taxík včetně veškerýho vybavení a zavazadel putoval do policejních garáží, kde zůstal až do uzavření koronerova vyšetřování. Jako policejní kadet tenkrát na stanici sloužil David Harman, kterej se zajímal o hru na kytaru a volný chvíle trávil tím, že hrál na Cochranovu kytaru Gretsch 6120. O pár let později založil vlastní (a v sedmdesátejch letech poměrně úspěšnou) kapelu pod názvem Dave Deen, Dozy, Beaky, Mick & Tich. Zajímavá drobnůstka je taky to, že Cochranovi kytaru do auta během turné nosil jistej mladinkej fanoušek jménem Mark Feld – ten se později proslavil jako Marc Bolan s kapelou T.Rex. A shodou okolností se v roce 1977 taky zabil v autě.

Nic z toho nevyvozuju – ale jako souhra náhod je to zajímavý. Jdu si pustit Summertime Blues.

Dědečkovi by se to náramně líbilo...

Tak jako v Česku existují zavedený dvojice (V+W, S+Š, Š+G a tak dál), v Americe mají rodinný klany. V oblasti politiky jsou to Kennedyovi, v oblasti filmu je to rodina Baldwinových a když přijde na ryzí americkou country, jsou to Williamsovi. Hank Williams znamenal pro C&W totéž, co Beatles pro bigbít, Bob Dylan pro folkaře, Black Sabbath pro heavy metal nebo Iveta Bartošová pro definici totálního uměleckýho selhání. Je skoro až neuvěřitelný, že se člověk s tak velkým přesahem dožil jen devětadvacíti let.

Umřel v poměrně velkým stylu – na zadním sedadle cadillacu ve společnosti několika plechovek piva a s koktejlem vitamínu B12 a morfia v žilách. Oficiálně v úmrtním listu stojí, že mu selhalo srdce, ale to je samozřejmě jen část příběhu – Williams za sebou životem táhnul poměrně těžkej náklad skrytýho rozštěpu páteře, kterej mu působil neuvěřitelný bolesti; odtud závislost na tišících prostředcích a chlastu (traduje se historka, že Williamsův idol, countryová legenda Roy Acuff, mladýho kluka varoval před nebezpečím alkoholu slovy: „Máš miliónovej hlas, synu, ale deseticentovej mozek.“) Přesto i ve finálním součtu chlastu, drog, nevázanýho života a těžkýho poškození páteře z Hanka Williamse vychází největší hvězda country před příchodem Johnnyho Cashe (se kterým měl HODNĚ společnýho… včetně těch drog a chlastu).

Rodinný stříbro se samozřejmě dědí a ve Williamsovic rodině ho převzal Hank, Jr. Ten na rozdíl od svýho táty (poté, co ho v začátcích kariéry úspěšně imitoval) provozoval hudbu v dobách, kdy country nestála za nic – sedmdesátý léta dvacátýho století byly pekelný ve všech hudebních oborech a zvlášť country, která propadla kouzlu elektrický kytary a moderních rytmů, nestála za nic. Junior se tomu snažil bránit tím, že do svý muziky angažoval jižanskej rock a blues, ale ani to nepomohlo (možná spíš naopak). K tomu se přidalo rodinný hobby drogy&chlast… Celou historii uzavírá fakrt, že se hodlá v roce 2012 ucházet o křeslo v Senátu za republikány z Tennessee.

A tím se dostáváme k Hanku Williamsovi III. Ten se k muzice dostal tím, že zamlada hrával na bicí v punkrockovejch kapelách – ostatně dodneška hraje na basu v Superjoint Ritual a udržuje při životě svou punkovou skupinu Assjack.  Od kořenů se ale nedá odtrhnout, zvlášť když je údajně prvnímu Hankovi neuvěřitelně podobnej a stačí, aby začal zpívat, a má i stejnej hlas. Vydal zatím čtyři sólový desky a každá stojí za to. Pokud ještě dneska vůbec existuje autentická country, tak ji dělá právě on. A může a nemusí to bejt právě tím, že ve svejch textech tvrdí, že „Grand Ole Opry ain’t so grand anymore“, případně že „Pop-country is a bunch of f*ckin’ sh*t to me“. A jinak? Drogy a chlast? No jasně! Podle wikipedie se texty jeho písniček pohybují kolem „útěku před zákonem, kouření trávy, pohrdáním moderní country hudbou, alkoholismem, depresemi a zlomeným srdcem“.

Je to rebel. Zaplaťpámbu. Dědečkovi by se to náramně zamlouvalo…

Dovolená u moře & delfíni zachránci

Tuhle mi to došlo – všechno je to nakonec úplně jinak!

Každej rok se píše v novinách o tom, jak někde u pobřeží uvízly na pláži velryby a jak nakonec umřely, i když jim lidi přišli na pomoc. Je to už takovej folklór, vhodnej k vyplnění okurkový sezóny, protože o čem má taky chudák novinář furt psát, když je venku horko, uvnitř klimatizace, kouřit v práci nemůže a chlastat taky ne, žejo. Ale pravda je taková, že se tyhle případy stávají.

Druhej kousek do skládačky: víte, kolik lidí se každej rok utopí na dovolený u moře? Zůstane po nich jen ručník v písku, sešlapaný žabky a plechovky od piva a nikdo vlastně neví, kdo je naposledy viděl. Někteří se zachrání a některejm ve chvíli, kdy se topí, pomůžou delfíni (ty máme z dodnes nejasnýho důvodu rádi, nejspíš proto, že se smějou). Takovej delfín v pravej čas, kterej tonoucího nebožáka dostrká v podstatě až na mělčinu, to je panečku věc. Je to skoro stejný jako kdyby se nám delfíni odvědčovali za to, že někdo jinej někde jinde zachránil velrybu.

Takže si to dejte dohromady tak, jako jsem si to dal dohromady já a vyjde vám neuvěřitelnej obraz… Velryby, který váznou každoročně na plážích, cestujou k pobřeží na dovolenou a prostě se svezly na proudu teplý vody z jednoho moře do druhýho stejně jako my jezdíme po dálnici do Chorvatska. Celou dobu se cachtají mimo dohled lidí (stejně jako se lidi v běžný situaci cachtají mimo dohled velryb) a ty, který zůstaly v písku, jsou stejně jako tonoucí lidi obyčejní neplavci, kteří to prostě nějak nezvládli. Někdy jim pomůžou lidi, někdy ne.

Oni ani ti delfíni nejsou všude.

Když věci zestárnou

Tak na rovinu - co uděláte s věcma, který vám dosloužily, ale ještě pořád jsou relativně použitelný a vy k nim máte citovej vztah? Vyhodíte je? Nebo je strčíte někam hluboko do šuplíku, kde budou smutně ležet a vy je zase najdete až ve chvíli, kdy se budete stěhovat?

A není to trochu škoda?

Příklad: mám úžasný sluneční brejle značky Relax, který jsem kupoval před jedenácti lety s ohromnou slevou u příležitosti uvádění značky na trh asi za dvě stovky a následně se mnou prošly několika vztahama, projely kus světa a nikdy mě nezklamaly. Dají se nosit i dneska, i když už jsou teda pořádně podrásaný. Darovat? Komu bych dával onošený brejle? Vyhodit? Byla by jich škoda a navíc k nim mám sentimentální vztah. Uklidit? Na to je mám moc rád a - jak už bylo řečeno dřív - mám k nim sentimentální vztah. Sluneční brejle jsem samozřejmě v mezidobí měl i jiný a teď jsem konečně našel náhradu i za relaxy.

Napadá mě takovýhle řešení: naposledy se s nima pomazlit, pěkně jim poděkovat za to, co pro mě kdy udělaly, hezky je zabalit do hadýrku, uložit do dřevěný nebo kovový krabičky a tu pak zakopat na nějakým místě, kde to mám rád. Prostě si založit takovej hřbitůvek. Později by k nim samozřejmě přibyly další věci - úplně nejdřív mě tenhle postup napadl u mejch černejch Seiko Monster, který se mnou zažily ledasco, spadly se mnou ze schodů (já: zlomenej prst a výron na kotníku, Seiko: nic), sjezdily se mnou pár dovolenejch a já každej rok čekám, až je utopím, umlátím, zničím - a bezvýsledně. Pořád vesele tikají, jdou, svítí jako vývěsní štít luxusního nevěstince a tváří se, že je jim to vlastně všechno futrál. Jednoho dne ale umřou, to se ví. A až se to stane, tak si přesně takovejhle pohřeb zaslouží, protože tyhle hodinky jsou ekvivalent psa z útulku - ten vám taky zůstane věrnej, projde s váma peklem a zpátky a bude vděčnej za každý pohlazení.

Ne, nevěřím na ducha ve hmotě, nepersonifikuju si předměty denní potřeby (i když se to podle uvedenýho může zdát) a nemám na svý věci fetiš. Jen mi přijde správný, aby se člověk choval hezky k tomu, co se chová hezky k němu. Jak moc ujetý to je? :-)

Lidi se bojí smrti...

... a to je fakt, kterej platí odnepaměti. Bojí se hlavně proto, že si myslí, že budou někam muset odejít a všichni víme, jak je nepříjemný se někam stěhovat - zvlášť když nevíme, kde to daný "někam" bude. A v tom to je: nejistota.

Kdysi mi v nemocnici dělali obstřik páteře. Pamatuju si to jako dneska: ležím na takovým tom lehátku na sále, svítí na mě lampa, mám hrdlo namazaný takovou tou dezinfekční hnědou vodou, která vypadá jako vymočený vajgly cigaret, a z příšeří přichází doktor s injekční stříkačkou, na který má nasazenou TÁÁÁÁKHLE dlouhou jehlu. Málem jsem se hrůzou podělal a částečně mě uklidnilo akorát to, že neměl na plášti jmenovku MENGELE. (Ale jenom částečně.) No, nakonec to všechno dopadlo dobře, ale to, co mě na celý situaci děsilo nejvíc, bylo to, že jsem neměl nejmenší ponětí, co se bude dít a co se chystá, kam mi to píchne a co mám čekat, že se stane.

A se smrtí je to úplně stejný. Nikdo živej neví, co se bude dít a ti, co už živí nejsou, nám to neřeknou. Takže se lidi bojí. Je to do jistý míry pochopitelný, toseví, ale mám pocit, že se lidi postupem dějin bojí čím dál víc. O civilizaci se totiž dá určitě říct spousta dobrejch věcí, ale pravda je taková, že jsme si odvykli koukat smrti do očí. Kdysi se s ní člověk potkával skoro pořád a byl zvyklej na to, že čas od času člověk nebo zvíře v jeho okolí vypustil duši. Je to normální, ne? Koloběh života, ne? Člověk viděl, jak se lidi rodí a viděl, jak umírají. Bylo to úplně stejný jako s úrodou - zaselo se, sklidilo se. A domácí zvířata se taky vypiplávaly, aby je pak lidi mohli sežrat. Když mi bylo osm let a šel jsem se podívat, jak strejda v Moravskejch Budějovicích kroutí krkem holoubatům, který byly v neděli na oběd, tak mě babička seřezala jako žito - a já vůbec netušil, proč vlastně.

Pointa? Myslím si, že na základě toho všeho měli lidi kdysi daleko lepší pojem o tom, jakou má život hodnotu. A dokázali si to, co jim život položil na talíř, daleko líp vychutnat. Protože když víte, jak rychle můžete přijít o to, co máte, a víte, že to kdykoli může bejt horší, hned se na to díváte jinak.

Lidi se bojí smrti. Kdyby se tolik nebáli, třeba by si víc vážili života.

Tři rozdíly mezi Čechama a Slovákama

Slováci a Slovenky jsou jiní. Po světě chodí spousta lidí, kteří se vás snaží vší silou přesvědčit o opaku, ale pravda je taková, že se od sebe lišíme. Je sice fakt, že jsme spolu dokázali pěknejch pár desítek let docela slušně existovat, ale tyhle rozdíly tam byly furt.

Jako každá odlišnost začíná i tahle způsobem, jakým se lidi po obou stranách hranice vyjadřujou. Odvodil jsem například tvrzení, že Slováci jsou daleko větší pesimisti než Češi, z jednoduchýho srovnání: zatímco v Česku se počasí, při kterým se sluníčko na obloze prohání mezi obláčkama, označuje jako polojasno, kousek dál na východ od nás se tomu říká polooblačno. A jakej lepší důkaz toho, že pro Slováky je každá sklenice napůl prázdná, potřebujeme?

Slováci jsou taky třeba daleko srdečnější a společenštější lidi. O Češích se všeobecně ví, že jsou tak trochu studení čumáci (což se skoro ve všech ohledech mění po překročení českomoravský hranice), zato Slováci... Příklad? Byl jsem v Bratislavě na předvánočních trzích. Zatímco Češi při takový příležitosti málokdy zariskujou nákup svařáku u stánku, porotože ví, že to, co dostanou v kelímku, bude zatraceně naředěný, Slováci jdou do svařáku po hlavě. Ale ne (nebo přinejmenším v první řadě ne) proto, aby se opili - ale proto, aby mohli popít s jinejma Slovákama. A Čechama. A vlastně s kýmkoli, kdo se namane. Kromě Maďarů. Ale i ty nakonec vezmou do party, protože Slováci jsou družnej lid. Oni se na ty předvánoční trhy chodí pobavit s lidma, který znají, a potkat s lidma, který ještě neznají. (Jasně, je to do určitý míry taky tím, že Bratislava je půlmilionový městečko, kam zase tolik turistů nezabloudí, ale to teď nehodlám brát do úvahy) Pražák na předvánoční trh neleze, protože tam jsou davy turistů, je to drahý a radši se podívá doma na televizi. Bratislavák na předvánoční trh jde, protože tam bude sranda a peníze se vydělávají proto, aby se utratily. A v televizi stejně nic neběží.

Ten nejhlavnější rozdíl ale spočívá v přístupu k životu. Když jde Češka do krámu koupit pět rohlíků, mlíko a jogurty, vezme si tepláky, bundu a tenisky. Když se ke stejný činnosti chystá Slovenka, oblíkne si minisukni, kožíšek, vezme si boty na podpatku a namaluje se. Slovenka toho může mít spánembohem míň než její česká kolegyně, ale prostě to tak nějak umí líp prodat. Nákup je pak sice úplně stejná záležitost, ale normální chlap raději půjde nakupovat na Slovensko, protože je to prostě tak nějak příjemnější.