Šestnácté století, hodinářství zasvěcené

Období šestnáctého až osmnáctého století můžeme při pohledu zpátky pokládat za dobu rozkvětu hodinářství takového, jaké máme nejraději - oboru plného inovací, chytrých vynálezů a pokroku. Nad mnoha důležitými odborníky v této oblasti se už dávno zavřela hladina dějin, takže z ní ční jen skuteční velikáni. Ale ti rozhodně stojí za to!

Před jejich příchodem panovala na celém světě téměř totožná situace. Hlavním ukazatelem denní doby zůstával pořád ještě pohyb slunce, občas spoutaný slunečními hodinami, ale v drtivé většině případů závislý na pohledu na oblohu. V některých bohatších městech existovaly věžní hodiny, ale byly velmi nepřesné (s denní odchylkou až hodinu) a čas neukazovaly, ale pouze odbíjely. Teprve postupem času se na nich objevil číselník a hodinová ručka - někdy byla ručka nepohyblivá a otáčel se celý číselník, jindy se pohybovala ručka po obvodu. Něco takového jako že by bylo alespoň teoreticky hodiny nosit v kapse nebo - jen si to představte! - dokonce na zápěstí, bylo myslitelné zhruba stejně jako si v roce 1970 dokázali lidé představit domácí stolní počítač.

Norimberské vejce do kapsy

Hlavním přínosem norimberského zámečníka Petera Henleina světovému hodinářství a hlavním důvodem, proč se o něm zmiňujeme, je jeho vynález hodinového pera, které umístil do kapesních hodinek roku 1510. Tyto hodinky spíše připomínaly bubínek (hodinky, připisované Henleinovi, označované názvem "Norimberské vejce", byly ve skutečnosti sestrojeny až po jeho smrti) a dokázaly na jedno natažení jít celých čtyřicet hodin. No dobře, postupným uvolňováním natahovacího pera se zpomalovaly. A neměly minutovou ani vteřinovou ručku, ale o ty stejně v dané době nikdo nestál. Hlavně že ukazovaly hodinu a dokázaly cinknutím oznámit začátek každé nové hodiny - milovníci hodinek tehdejší doby byli poslední zvukovými signály...

Důležité na těchto hodinkách bylo to, že dokázaly nahradit kyvadlo, potřebné u velkých hodin, mohly být přenášeny a šly (relativně přesně) v každé poloze. Vynález přenosných hodin způsobil naprostý převrat v lidském vnímání času. Lidé už nebyli tolik závislí na nejbližší kostelní nebo městské věži, ale mohli si svůj čas nosit s sebou.

Nechtěný kmotr ženevského hodinářství

V případě Švýcarů za všechno může náboženství. Hlavními popudy, které stály za rozkvětem tohoto velmi specializovaného a výjimečného průmyslu v zemi pod Alpami, byla kalvínovská reformace v Ženevě a o něco později potírání huguenotů ve Francii.

Do Švýcarska také zamířila první uprchlická vlna huguenotů kolem roku 1550 a dá se říct, že teprve v tomto okamžiku nastal pro švýcarské hodinářství ten skutečný okamžik rozkvětu. Náboženští vyhnanci, mezi nimiž bylo mnoho klenotníků a hodinářů, se logicky usadili právě ve francouzsky mluvící Ženevě. Město bylo už odedávna proslulé svými mistry v oboru šperkařství a emailovaní.

Jan Kalvín, který vládl městu železnou rukou, ovšem zakázal marnivé nošení šperků a mistři řemesla museli hledat jiné uplatnění. A našli je v hodinářském oboru. Čekala je téměř dvě a půl staletí klidu, než v roce 1798 Francie Ženevu anektovala. V tom okamžiku byl s rozkvětem konec a na ženevské hodinářství přišla hluboká krize. Naštěstí se do té doby dokázal průmysl rozrůst dál směrem na východ a dalším hodinářským centrem se stal kanton Neuchâtel a postupem času i německy hovořící kantony Solothurn a Bern.

Lampa a kyvadlo

Holanďan Christiaan Huygens se vynořuje z proudu dějin jako dokonale renesanční postava téměř až cimrmanovského typu. Narodil se v roce 1629 a dodnes patří k nepřekonaným nizozemským matematikům, astronomům, fyzikům a optikům. Kromě toho, že objevil Saturnův měsíc Titan, také pomocí vlastními silami sestaveného teleskopu studoval prstence Saturnu a byl spisovatelem časné science fiction.

Kromě toho všeho pracoval na návrzích přesných hodin, které by se hodily k námořní navigaci (což byla věc, kterou o nějakou dobu později řešil i Angličan John Harrison ze stejného důvodu - jeho země byla v té době vedoucí námořní velmocí). Huygensovy kyvadlové hodiny patřily ve své době (1657) k neuvěřitelně převratným vynálezům, ačkoli se nám dnes může tento krok zdát logicky velice jednoduchý. Kyvadlo se do té doby používalo pouze jako doplněk k mechanickým pilám a dalším přístrojům a nikoho nenapadlo je využít k měření času.

Jako první s tímto nápadem přišel Galileo Galilei - údajně poté, co sledoval kývání zavěšených lamp v katedrále v Pise. A všiml si jedné zajímavosti: bez ohledu na to, zda byla lampa zavěšena na dlouhém, nebo krátkém laně (a tudíž opisovala velký, nebo malý oblouk), trvala doba jednoho jejího kyvu vždy stejně. Této vlastnosti se říká isochronismus a vedla k vývoji prvního krokového mechanismu, kterému se říká lihýř. Ten tvoří svislá hřídel s příčným trámem, na němž se nachází dvě závaží. Na hřídeli jsou také dvě lopatky, které zapadají do mezer mezi zuby kola. Toto kolo rozkývává lihýř a ten díky pravidelným zubům získává přiměřeně pravidelný chod.

Díky kyvadlu jednak získaly hodiny přesnost, ale na jejich číselníku se také poprvé mohla objevit minutová ručka. Kyvadlo lihýře mělo velmi široký rozkyv - někdy dosahoval až hodnoty stovky stupňů, a Huygens došel k závěru, že právě takový široký kyv působí v kombinaci s natažením pera hodin nepřesnost. Vývoj kyvadla s pouze několikastupňovým kyvem vedl v roce 1670 k vynálezu kotvového kroku, který využíval kyvu v rozmezí 4-6 stupňů. Mohl také využívat delší a pomalejší kyvadla, které potřebovaly menší nátah a působily menší opotřebení hodinového stroje.

Evropské šestnácté století bylo z hodinářského pohledu na věc náramně dobrodružné období. A to ještě není nic ve srovnání s tím, jak v té době řádili hodináři v Anglii...!