Starý hodinky

Mám starý hodinky.

Ne, vážně - starý. Doopravdy. Nemluvím o těch z roku 1973, co jsem podědil po dědečkovi; ani o úžasnejch bzučících accutronech z roku 1970. Tyhle jsou přibližně z roku 1926 a jsou kapesní. (No dobře - mám ještě kapesní hodinky po druhým dědečkovi, který jsou z roku 1908 nebo tak nějak, ale ty nepoužívám jako hodinky - to je rodinný dědictví, stříbro a chlouba, ty jenom přechovávám.) Jen si to představte: hodinky, kterejm je pětaosmdesát let... v podstatě třígenerační kus. Nádherně tikají, jdou překvapivě přesně - minuta sem, minuta tam... koho to zajímá - a když je vezmu do ruky, tak mě zlatej plášť hezky zastudí, ale pak se ohřeje a jsou tak nějak solidně těžký. Ani moc, ani málo. Prostě tak akorát. Žádná drahá značka, o kterou bych se musel bát, žádnej Patek Philippe, Zenith nebo Rolex. Klasickej americkej Elgin. Ale do ruky sednou.

A já je takhle držím ve dlani, poslouchám to rozvážný tikání a říkám si, kolik lidí přede mnou už tyhle hodinky drželo v ruce a poslouchalo, jak tikají. Kolik lidí se přitom radovalo, kolik jich bylo smutnejch, kolik se vztekalo - ačkoli to asi ne, tyhle hodinky svádějí ke klidu. Je to zvláštní pocit. Asi jako když přijdete do kostela, sednete si na tvrdou lavici a rukou přejedete ohlazený dřevo lavice před sebou. Na místě, kde sedíte, se přece taky vystřídaly hromady lidí...

Mám je moc rád. Je to možná trochu zvláštní, protože u žádný jiný věci takovej pocit nemám. U starýho auta sice můžu obdivovat hezký tvary a pohodlí, ale i tak budu pořád myslet na to, jestli to ten motor utáhne a jestli mi nedojde benzín. Ve starým bytě zase budu poslouchat, jak sténají trubky a cvakají pojistky. Ale tohle ne, tohle jsou starý hodinky.

A já je mám :-)