Když je člověku pod dvacet, tak si myslí, že je všechno sranda a vlastně se ani moc nemusí namáhat, aby mu padala karta. Když je člověku pod třicet, tak už ví, že se musí sakra snažit, aby mu karta aspoň občas padla, a že zdaleka všechno není taková legrace, jak se mu dřív zdálo. Když je člověku pod čtyřicet, tak si říká, jak je hezký, když se mu tu a tam něco podaří, a pokaždý, když mu život rozdá hezký karty, to dokáže ocenit, protože ví, jaký to je, když to nejde a zároveň si pamatuje, jak je fajn, když to jde.
Když je člověku lehce přes čtyřicet (což je právě můj případ), tak už umí nad spoustou věcí mávnout rukou. Nic nebere jako samozřejmost a dokáže se radovat ze všeho, co se mu podaří - protože ví, jak složitej ten svět je a jak moc se musí člověk snažit, aby vůbec dostal do ruky karty.
A mně se to líbí.
Žádné komentáře:
Okomentovat