Jaký je váš čas?

Dnešní člověk vlastně ani hodinky nepotřebuje - v dnešní době můžete správný čas zjistit mnoha způsoby od přesných internetových časových serverů, teletextu až po displej mobilu. Jestliže člověk trvá na tom, že bude svůj čas nosit s sebou, něco to o něm vypovídá. Většinou ovšem jen to, co by o sobě rád slyšel. 

Výběr hodinek je důležitý z několika zásadních důvodů: jednak je o nich známo, že je to jediný možný šperk každého normálního muže (pokud nebudeme do rovnice počítat metrosexuální muže, kteří investují do náramků, prstenů nebo řetězů na krk), ale - jak vám potvrdí každý pracovník z oblasti lidských zdrojů - také se vám velmi dobře může stát, že vás na první pohled budou lidé posuzovat právě podle hodinek, a mimoto existuje široká paleta příležitostí, pro které jsou jedny hodinky dokonalé a druhé naprosto mimo mísu. Jeden z hlavních důvodů ale spočívá v tom, že kvalitní hodinky nejsou sezónní záležitost (už vzhledem k tomu, kolik za ty skutečně kvalitní hodinky zaplatíte).

Hon na rodinné stříbro

Všichni už jsme v životě slyšeli o hodinkách, které se v rodině dědí z otce na syna a na dalšího syna a tak dál. Pojem "rodinné stříbro" samozřejmě není zase tak od věci - koneckonců známe případy sto i dvě stě let starých kousků, které jsou dodnes schopny přiměřeně přesného chodu. Jak si ale pořídit hodinky, které se stanou vaším rodinným stříbrem?

Prvním pravidlem při výběru většinou bývá cenová hranice, kterou nehodláte překročit. Existuje teorie, podle níž byste za hodinky neměli utratit víc než jeden měsíční plat - milovníci dražších značek oponují tříměsíční výší mzdy a podstata toho všeho spočívá v tom, že byste v případě společenských hodinek neměli mít hodinky dražší než váš nadřízený a v případě sportovních hodinek hodinky, jejichž rozbité sklíčko by vás stálo zlomené srdce.

Druhá otázka, kterou musíte vyřešit, zní ošidně jednoduše: k čemu budete hodinky používat? Potřebujete znát čas a datum, nebo chcete něco navíc? Můžete si vybírat z celé hromady funkcí užitečných i ještě užitečnějších - pokud často cestujete po světě, určitě uvítáte hodinky, které vám umožní sledování času ve více časových pásmech. Jestliže potřebujete vědět, za jak dlouho se vám uvaří vajíčka naměkko, potřebujete chronograf. Možností je nespočet a omezuje vás pouze rozpočet.

Třetí pravidlo spočívá v zeměpisné volbě výrobce. V České republice lidé nosili od roku 1959 výhradně české hodinky a na značce Prim vyrostlo několik generací (koneckonců byla ČSSR osmou zemí na světě, která dokázala dát dohromady celé vlastní hodinky). Firma samozřejmě existuje dodnes, ale už dávno se od masově vyráběných sérií přesunula do oblasti vybranějšího vkusu. Jistě, patriotismus vás bude něco stát, ale dnešní „primky“ jsou daleko kvalitnější a exkluzivnější.

Kromě českého řešení existuje mnoho dalších národů, které vyrábí hodinky. Švýcarské hodinky si během několika staletí získaly úžasnou pověst. Proslulí jsou také hodinářští mistři z Německa, Velké Británie či Itálie. Běžný našinec také velice dobře zná japonské hodinky - firmy Seiko či Citizen nabízí spolehlivé a odolné hodinky s vlastními strojky za cenu více než solidní (nejde přitom o žádný low-end, některé modely se prodávají za více než sto tisíc korun).  

Možnosti použití

Stručně řečeno se dají hodinky rozdělit na modely společenské a modely, určené pro volný čas. Jiné hodinky si vezmete, když půjdete na obchodní schůzku, a jiné zvolíte pro odpoledne strávené povalováním na pláži. Záleží jen na vašich finančních možnostech, jestli si pro tu či onu příležitost na ruku nasadíte hodinky za deset nebo dvě stě tisíc korun.  

Od doby agenta Jamese Bonda už není společensky nepřijatelné nosit potápěčské hodinky k obleku, přestože se v této volbě setkávají dva naprosto odlišné světy - totiž sportovní styl se zvýšenou odolností a formální situace, které volají spíše po uměřené eleganci a nadčasovosti. Jedním ze zásadních rysů společenských hodinek je menší výška - to proto, aby lépe zajely pod manžetu košile. Také se v této kategorii daleko častěji setkáme s upnutím na kožený řemínek než na kovový tah, a pro výrobu pouzder jsou více používány drahé kovy. Hodinky pro volný čas se naopak vyznačují zvýšenou odolností, která se projevuje větší vodotěsností, robustností a většinou i čitelností a funkcemi.

Společenské hodinky

Také se jim často přezdívá pracovní hodinky, protože většinu času stráví na vašem zápěstí ve chvílích, kdy budete v zaměstnání, případně pro výpravy do společnosti, kdy neplánujete žádné sportovní aktivity. Jestliže nejste profesionální horský vůdce, záchranář nebo potápěč, pravděpodobně vystačíte s běžnými společenskými kousky, které nabízejí elegantní vzhled a celkově většinou působí spíše nenápadně a uměřeně. Je důležité vědět jedno - jestliže nehodláte hodinky používat výhradně k tomu, abyste ukázali, jak měla vaše firma úspěšný loňský fiskální rok a budete jejich pomocí skutečně zjišťovat, kolik je hodin, bude vás samozřejmě zajímat otázka čitelnosti a přehlednosti číselníku. V každé kategorii (takže totéž platí i pro sportovní hodinky) existují modely, ze kterých dokážete odečíst správný čas během sekundy na pětimetrovou vzdálenost, ale také hodinky, na jejich číselníku by se nevyznal ani doktor Bedřich Hrozný.

Hodinky pro volný čas

V tomto případě závisí volba jen na tom, jak trávíte čas mimo práci. Pokud se rádi zdržujete poblíž vody, určitě bude lepší zvolit hodinky s vyšší odolností. Odborník na švýcarské hodinky sice tvrdí, že do vody patří plavky a ne hodinky, ale je to stejné jako s každou volbou - když je na číselníku napsáno „water resistant 200 m“, neodoláte nutkání je vyzkoušet alespoň ve vaně.

Známou skutečností je také to, že znásilňování strojku ve formě různých nárazů či vibrací - což jsou průvodní jevy téměř všech sportů mountain bikingem počínaje a golfem konče - odolávají daleko lépe quartzové hodinky. Soustava drobných ozubených koleček, tenkých pérek a titěrných šroubků v mechanických hodinkách sice určitému stupni násilí odolat může, ale jen málokdo na to hodlá vsadit peníze.  

Různě drobné detaily

Další důležitá věc je upevnění pouzdra k ruce - v podstatě se používá jen několik možností. Buď je tu starý dobrý kožený řemínek, kovový tah a gumový/kaučukový či plátěný pásek. Každá možnost má své opodstatnění: kožený řemínek se hodí nejlépe na společenštější modely, kovový (z oceli, titanu nebo zlata) na sportovněji střižené kousky, zatímco plátno či gumu/kaučuk nejlépe využijete u hodinek vhodných k vodním aktivitám.

A také je tu samozřejmě velikost hodinek. Ještě poměrně nedávno mělo běžné pouzdro v průměru pouhých 34-38 mm - pak přišla osmdesátá léta a od té doby hodinky neustále nabývají na objemu. Pro běžně rostlého člověka s obvodem zápěstí kolem 22 cm úplně stačí hodinky o průměru 40 mm, ale móda je móda a i tak úctyhodní výrobci jako švýcarská Omega dnes nabízejí některé sportovní modely v řadě Seamaster v rozměrech 36, 39 a 42 mm.  

Quartz, nebo mechanika?

Volba je jasná - když chcete přesnost, pořidte si quartzové hodinky. Jestli vám jde o pocit a rádi posloucháte tikání hodinek, jděte do mechaniky. V obou případech bude mít patrně poslední slovo pocit.

Pamatujte si, že pokud máte quartzové hodinky, které  šlapou s přesností 0,1 sekundy denně, nebudete chodit na schůzky nebo do práce o nic přesněji. Nebudete o nic chytřejší, pokud budete své myšlenky zapisovat drahým plnicím perem nebo pomocí klávesnice počítače. Je to jako řídit auto a manuální nebo automatickou převodovkou - oba způsoby vás dostanou do cíle.

Moderní technologie sice mohou být přesnější, ale nejsou tolik zajímavé. Mechanické hodinky jsou daleko osobnější volba a v podstatě jsou jako lidé - nejsou úplně dokonalé, občas jim nějaká ta vteřinka uteče a člověk se o ně musí tu a tam postarat.  

Otázka padělků

Jako všechno na světě, co má úspěch a dokáže vzbudit dobrý pocit, i hodinky se samozřejmě padělají. Největšími zdroji jsou asijské země a odbytištěm celý svět. Mezi nejpadělanější značky patří běžné luxusní značky s cenami mezi padesáti a stem tisíci jako Rolex, Breitling, IWC nebo Omega, ale rozmezí značek není nijak omezené. Také už se dávno nevyrábí primitivní napodobeniny, které by člověk jen letmo obeznámený s originálem poznal od pravého kusu na padesát metrů o půlnoci - takzvaní "sběratelé padělků" dokáží za jedny falešné hodinky utratit téměř totéž co by je stál originál.

Snad jediným způsobem, jak poznat padělané hodinky, je jejich majitel. Pokud uvidíte na tržnici zelináře, jemuž zápěstí tíží zlatý chronograf značky Breitling for Bentley, můžete s poměrně velkým úspěchem předpokládat, že mu stánek nenese tolik, aby si pořizoval hodinky za tři sta tisíc. Jiná možnost na první pohled neexistuje. Jestliže nechcete skončit s padělanými hodinkami na ruce vy, pak nakupujte vždy raději v kamenných obchodech, kde kromě kávy a servisu k hodinkám dostanete všechny doklady, záruky a hlavně jistotu, že vás nikdo neošidil. Nákupy z neověřeného zdroje jsou risk, který se nemusí vyplatit, ať už ušetříte kolik chcete.

Starý hodinky

Mám starý hodinky.

Ne, vážně - starý. Doopravdy. Nemluvím o těch z roku 1973, co jsem podědil po dědečkovi; ani o úžasnejch bzučících accutronech z roku 1970. Tyhle jsou přibližně z roku 1926 a jsou kapesní. (No dobře - mám ještě kapesní hodinky po druhým dědečkovi, který jsou z roku 1908 nebo tak nějak, ale ty nepoužívám jako hodinky - to je rodinný dědictví, stříbro a chlouba, ty jenom přechovávám.) Jen si to představte: hodinky, kterejm je pětaosmdesát let... v podstatě třígenerační kus. Nádherně tikají, jdou překvapivě přesně - minuta sem, minuta tam... koho to zajímá - a když je vezmu do ruky, tak mě zlatej plášť hezky zastudí, ale pak se ohřeje a jsou tak nějak solidně těžký. Ani moc, ani málo. Prostě tak akorát. Žádná drahá značka, o kterou bych se musel bát, žádnej Patek Philippe, Zenith nebo Rolex. Klasickej americkej Elgin. Ale do ruky sednou.

A já je takhle držím ve dlani, poslouchám to rozvážný tikání a říkám si, kolik lidí přede mnou už tyhle hodinky drželo v ruce a poslouchalo, jak tikají. Kolik lidí se přitom radovalo, kolik jich bylo smutnejch, kolik se vztekalo - ačkoli to asi ne, tyhle hodinky svádějí ke klidu. Je to zvláštní pocit. Asi jako když přijdete do kostela, sednete si na tvrdou lavici a rukou přejedete ohlazený dřevo lavice před sebou. Na místě, kde sedíte, se přece taky vystřídaly hromady lidí...

Mám je moc rád. Je to možná trochu zvláštní, protože u žádný jiný věci takovej pocit nemám. U starýho auta sice můžu obdivovat hezký tvary a pohodlí, ale i tak budu pořád myslet na to, jestli to ten motor utáhne a jestli mi nedojde benzín. Ve starým bytě zase budu poslouchat, jak sténají trubky a cvakají pojistky. Ale tohle ne, tohle jsou starý hodinky.

A já je mám :-)

Něco k narozeninám

Když je člověku pod dvacet, tak si myslí, že je všechno sranda a vlastně se ani moc nemusí namáhat, aby mu padala karta. Když je člověku pod třicet, tak už ví, že se musí sakra snažit, aby mu karta aspoň občas padla, a že zdaleka všechno není taková legrace, jak se mu dřív zdálo. Když je člověku pod čtyřicet, tak si říká, jak je hezký, když se mu tu a tam něco podaří, a pokaždý, když mu život rozdá hezký karty, to dokáže ocenit, protože ví, jaký to je, když to nejde a zároveň si pamatuje, jak je fajn, když to jde.

Když je člověku lehce přes čtyřicet (což je právě můj případ), tak už umí nad spoustou věcí mávnout rukou. Nic nebere jako samozřejmost a dokáže se radovat ze všeho, co se mu podaří - protože ví, jak složitej ten svět je a jak moc se musí člověk snažit, aby vůbec dostal do ruky karty.

A mně se to líbí.