To jsme to s tím životem dopracovali...

Člověk je tvor společenskej. Příslušník takzvaný západní civilizace je společenskej tuplem. Problém je ale v tom, že jsme si zvykli na možnost volby. Zvykli jsme si na to, že si můžeme vybrat, kde budeme bydlet, jakou práci budeme dělat, jak budeme trávit volnej čas a kterej program si v televizi navolíme. Jemný umění života ale spočívá v tom, že člověk vezme to, co mu osud/příroda nadělila a vymačká z toho maximum. Tím se liší konzument od tvůrce. Tvůrce se postaví před kamennej blok a vytesá z něj sochu, která milovníka umění omráčí i za pět století. Konzument ten blok použije leda jako svůj náhrobek.

Už dávno nám sex neslouží pro svou zásadní funkci - totiž k rozšiřování genofondu, násobení počtu obyvatelstva a tím i k růstu řečený civilizace. Je to zábava, nic krásnýho. Stal se z něj nejlevnější prášek na spaní a bolest hlavy, příjemnej tělocvik, náhražka pocitu sounáležitosti a hlavně potvrzení toho, že člověk v tom velkým ošklivým světě není sám.

Protože většina z nás se samoty štítí.

Už dávno neneseme pochodeň pokroku a rozvoje - tu jsme odnesli domů a použili jsme ji k zapálení ohně v kamnech, abysme se mohli zavřít do čtyř zdí a nemuseli se bát tmy, která číhá venku a čeká na toho, kdo se ji pokusí zaplašit. Od dětství se necháme krmit pohádkama, ve kterejch hlavní hrdina prochází mučivejma útrapama, trpí nedostatkem a ohrožením holýho života, aby nakonec všechno dobře dopadlo. Svejm hrdinům nadělujeme nadpřirozený schopnosti, protože náš strach ze života je tak velkej, že by ho normální, každodenní hrdina odvedle neunesl.

Takže ve finále je pro nás důležitější cíl než cesta; je pro nás důležitější výsledek než výkon. A kam se poděla ta zábava, kterou má člověk ze života mít?

Jsou dny, kdy zuby odcházejí...

Je to zvláštní, ale když člověka bolí zuby, tak by udělal cokoli pro to, aby se bolesti zbavil. V takový chvíli i zapřisáhlej abstinent vykloktává slivovicí, kovanej křesťan kleje a politik by snad říkal i pravdu, jen aby se mu ulevilo. Když bolí noha, člověk si ji může ovázat; když bolí břicho, člověk se schoulí do klubíčka, zaleze do kouta a skučí; ale zub...?

A tak jsem se rozhodl, že si ho nechám vytrhnout, a je mi úplně fuk, kolik to bude stát. Protože slivovice už mi dochází, prášky nejsou řešení (i když rozhodně umí pomoct) a když bolí pětka vpravo dole, tak prostě nedokážu pracovat, i kdybych chtěl sebevíc - co pracovat, nedokážu existovat! Nateklej ksicht, na ten se dá zvyknout. Ale to, že nedokážu přemejšlet rovnou čarou, nedokážu se ani pořádně najíst a o vyspání nemůže bejt ani řeč, to mě zabíjí. A zoufalý okolnosti si žádají zoufalý činy. Jako třeba změnu zubaře.

Je to zub číslo sedm. Celkově mám zuby v docela mizerným stavu - jedna zubařka žasla nad tím, jak mám úzký krčky a kazů jsem měl odjakživa na rozdávání - takže poté, co jsem přišel o všechny čtyři osmičky, mi byly odebrány i spodní šestky. No, aspoň jsem to měl až doteď symetrický...

Stejně je zvláštní, jak člověk vlastní tělo vůbec neregistruje, dokud nenastane nějakej problém. Tělo je úžasná věc, která funguje v rovnováze a všechno spolupracuje se vším, dokud se jedno kolečko (nebo jeden zoubek kolečka, chacha) nezasekne a nezačne dělat potíže. V tom okamžiku se to začne sypat úplně všechno. Pak se člověk, kterej se zubaři za běžnejch okolností vyhejbá - jako já - vyloženě těší, až si sedne do toho sklápěcího křesla a záře lampy dopadne na všechny ty ocelový udělátory v ordinaci...

Dovolená u moře & delfíni zachránci

Tuhle mi to došlo – všechno je to nakonec úplně jinak!

Každej rok se píše v novinách o tom, jak někde u pobřeží uvízly na pláži velryby a jak nakonec umřely, i když jim lidi přišli na pomoc. Je to už takovej folklór, vhodnej k vyplnění okurkový sezóny, protože o čem má taky chudák novinář furt psát, když je venku horko, uvnitř klimatizace, kouřit v práci nemůže a chlastat taky ne, žejo. Ale pravda je taková, že se tyhle případy stávají.

Druhej kousek do skládačky: víte, kolik lidí se každej rok utopí na dovolený u moře? Zůstane po nich jen ručník v písku, sešlapaný žabky a plechovky od piva a nikdo vlastně neví, kdo je naposledy viděl. Někteří se zachrání a některejm ve chvíli, kdy se topí, pomůžou delfíni (ty máme z dodnes nejasnýho důvodu rádi, nejspíš proto, že se smějou). Takovej delfín v pravej čas, kterej tonoucího nebožáka dostrká v podstatě až na mělčinu, to je panečku věc. Je to skoro stejný jako kdyby se nám delfíni odvědčovali za to, že někdo jinej někde jinde zachránil velrybu.

Takže si to dejte dohromady tak, jako jsem si to dal dohromady já a vyjde vám neuvěřitelnej obraz… Velryby, který váznou každoročně na plážích, cestujou k pobřeží na dovolenou a prostě se svezly na proudu teplý vody z jednoho moře do druhýho stejně jako my jezdíme po dálnici do Chorvatska. Celou dobu se cachtají mimo dohled lidí (stejně jako se lidi v běžný situaci cachtají mimo dohled velryb) a ty, který zůstaly v písku, jsou stejně jako tonoucí lidi obyčejní neplavci, kteří to prostě nějak nezvládli. Někdy jim pomůžou lidi, někdy ne.

Oni ani ti delfíni nejsou všude.

Když věci zestárnou

Tak na rovinu - co uděláte s věcma, který vám dosloužily, ale ještě pořád jsou relativně použitelný a vy k nim máte citovej vztah? Vyhodíte je? Nebo je strčíte někam hluboko do šuplíku, kde budou smutně ležet a vy je zase najdete až ve chvíli, kdy se budete stěhovat?

A není to trochu škoda?

Příklad: mám úžasný sluneční brejle značky Relax, který jsem kupoval před jedenácti lety s ohromnou slevou u příležitosti uvádění značky na trh asi za dvě stovky a následně se mnou prošly několika vztahama, projely kus světa a nikdy mě nezklamaly. Dají se nosit i dneska, i když už jsou teda pořádně podrásaný. Darovat? Komu bych dával onošený brejle? Vyhodit? Byla by jich škoda a navíc k nim mám sentimentální vztah. Uklidit? Na to je mám moc rád a - jak už bylo řečeno dřív - mám k nim sentimentální vztah. Sluneční brejle jsem samozřejmě v mezidobí měl i jiný a teď jsem konečně našel náhradu i za relaxy.

Napadá mě takovýhle řešení: naposledy se s nima pomazlit, pěkně jim poděkovat za to, co pro mě kdy udělaly, hezky je zabalit do hadýrku, uložit do dřevěný nebo kovový krabičky a tu pak zakopat na nějakým místě, kde to mám rád. Prostě si založit takovej hřbitůvek. Později by k nim samozřejmě přibyly další věci - úplně nejdřív mě tenhle postup napadl u mejch černejch Seiko Monster, který se mnou zažily ledasco, spadly se mnou ze schodů (já: zlomenej prst a výron na kotníku, Seiko: nic), sjezdily se mnou pár dovolenejch a já každej rok čekám, až je utopím, umlátím, zničím - a bezvýsledně. Pořád vesele tikají, jdou, svítí jako vývěsní štít luxusního nevěstince a tváří se, že je jim to vlastně všechno futrál. Jednoho dne ale umřou, to se ví. A až se to stane, tak si přesně takovejhle pohřeb zaslouží, protože tyhle hodinky jsou ekvivalent psa z útulku - ten vám taky zůstane věrnej, projde s váma peklem a zpátky a bude vděčnej za každý pohlazení.

Ne, nevěřím na ducha ve hmotě, nepersonifikuju si předměty denní potřeby (i když se to podle uvedenýho může zdát) a nemám na svý věci fetiš. Jen mi přijde správný, aby se člověk choval hezky k tomu, co se chová hezky k němu. Jak moc ujetý to je? :-)

Lidi se bojí smrti...

... a to je fakt, kterej platí odnepaměti. Bojí se hlavně proto, že si myslí, že budou někam muset odejít a všichni víme, jak je nepříjemný se někam stěhovat - zvlášť když nevíme, kde to daný "někam" bude. A v tom to je: nejistota.

Kdysi mi v nemocnici dělali obstřik páteře. Pamatuju si to jako dneska: ležím na takovým tom lehátku na sále, svítí na mě lampa, mám hrdlo namazaný takovou tou dezinfekční hnědou vodou, která vypadá jako vymočený vajgly cigaret, a z příšeří přichází doktor s injekční stříkačkou, na který má nasazenou TÁÁÁÁKHLE dlouhou jehlu. Málem jsem se hrůzou podělal a částečně mě uklidnilo akorát to, že neměl na plášti jmenovku MENGELE. (Ale jenom částečně.) No, nakonec to všechno dopadlo dobře, ale to, co mě na celý situaci děsilo nejvíc, bylo to, že jsem neměl nejmenší ponětí, co se bude dít a co se chystá, kam mi to píchne a co mám čekat, že se stane.

A se smrtí je to úplně stejný. Nikdo živej neví, co se bude dít a ti, co už živí nejsou, nám to neřeknou. Takže se lidi bojí. Je to do jistý míry pochopitelný, toseví, ale mám pocit, že se lidi postupem dějin bojí čím dál víc. O civilizaci se totiž dá určitě říct spousta dobrejch věcí, ale pravda je taková, že jsme si odvykli koukat smrti do očí. Kdysi se s ní člověk potkával skoro pořád a byl zvyklej na to, že čas od času člověk nebo zvíře v jeho okolí vypustil duši. Je to normální, ne? Koloběh života, ne? Člověk viděl, jak se lidi rodí a viděl, jak umírají. Bylo to úplně stejný jako s úrodou - zaselo se, sklidilo se. A domácí zvířata se taky vypiplávaly, aby je pak lidi mohli sežrat. Když mi bylo osm let a šel jsem se podívat, jak strejda v Moravskejch Budějovicích kroutí krkem holoubatům, který byly v neděli na oběd, tak mě babička seřezala jako žito - a já vůbec netušil, proč vlastně.

Pointa? Myslím si, že na základě toho všeho měli lidi kdysi daleko lepší pojem o tom, jakou má život hodnotu. A dokázali si to, co jim život položil na talíř, daleko líp vychutnat. Protože když víte, jak rychle můžete přijít o to, co máte, a víte, že to kdykoli může bejt horší, hned se na to díváte jinak.

Lidi se bojí smrti. Kdyby se tolik nebáli, třeba by si víc vážili života.

Tři rozdíly mezi Čechama a Slovákama

Slováci a Slovenky jsou jiní. Po světě chodí spousta lidí, kteří se vás snaží vší silou přesvědčit o opaku, ale pravda je taková, že se od sebe lišíme. Je sice fakt, že jsme spolu dokázali pěknejch pár desítek let docela slušně existovat, ale tyhle rozdíly tam byly furt.

Jako každá odlišnost začíná i tahle způsobem, jakým se lidi po obou stranách hranice vyjadřujou. Odvodil jsem například tvrzení, že Slováci jsou daleko větší pesimisti než Češi, z jednoduchýho srovnání: zatímco v Česku se počasí, při kterým se sluníčko na obloze prohání mezi obláčkama, označuje jako polojasno, kousek dál na východ od nás se tomu říká polooblačno. A jakej lepší důkaz toho, že pro Slováky je každá sklenice napůl prázdná, potřebujeme?

Slováci jsou taky třeba daleko srdečnější a společenštější lidi. O Češích se všeobecně ví, že jsou tak trochu studení čumáci (což se skoro ve všech ohledech mění po překročení českomoravský hranice), zato Slováci... Příklad? Byl jsem v Bratislavě na předvánočních trzích. Zatímco Češi při takový příležitosti málokdy zariskujou nákup svařáku u stánku, porotože ví, že to, co dostanou v kelímku, bude zatraceně naředěný, Slováci jdou do svařáku po hlavě. Ale ne (nebo přinejmenším v první řadě ne) proto, aby se opili - ale proto, aby mohli popít s jinejma Slovákama. A Čechama. A vlastně s kýmkoli, kdo se namane. Kromě Maďarů. Ale i ty nakonec vezmou do party, protože Slováci jsou družnej lid. Oni se na ty předvánoční trhy chodí pobavit s lidma, který znají, a potkat s lidma, který ještě neznají. (Jasně, je to do určitý míry taky tím, že Bratislava je půlmilionový městečko, kam zase tolik turistů nezabloudí, ale to teď nehodlám brát do úvahy) Pražák na předvánoční trh neleze, protože tam jsou davy turistů, je to drahý a radši se podívá doma na televizi. Bratislavák na předvánoční trh jde, protože tam bude sranda a peníze se vydělávají proto, aby se utratily. A v televizi stejně nic neběží.

Ten nejhlavnější rozdíl ale spočívá v přístupu k životu. Když jde Češka do krámu koupit pět rohlíků, mlíko a jogurty, vezme si tepláky, bundu a tenisky. Když se ke stejný činnosti chystá Slovenka, oblíkne si minisukni, kožíšek, vezme si boty na podpatku a namaluje se. Slovenka toho může mít spánembohem míň než její česká kolegyně, ale prostě to tak nějak umí líp prodat. Nákup je pak sice úplně stejná záležitost, ale normální chlap raději půjde nakupovat na Slovensko, protože je to prostě tak nějak příjemnější.

Něco k narozeninám

Když je člověku pod dvacet, tak si myslí, že je všechno sranda a vlastně se ani moc nemusí namáhat, aby mu padala karta. Když je člověku pod třicet, tak už ví, že se musí sakra snažit, aby mu karta aspoň občas padla, a že zdaleka všechno není taková legrace, jak se mu dřív zdálo. Když je člověku pod čtyřicet, tak si říká, jak je hezký, když se mu tu a tam něco podaří, a pokaždý, když mu život rozdá hezký karty, to dokáže ocenit, protože ví, jaký to je, když to nejde a zároveň si pamatuje, jak je fajn, když to jde.

Když je člověku lehce přes čtyřicet (což je právě můj případ), tak už umí nad spoustou věcí mávnout rukou. Nic nebere jako samozřejmost a dokáže se radovat ze všeho, co se mu podaří - protože ví, jak složitej ten svět je a jak moc se musí člověk snažit, aby vůbec dostal do ruky karty.

A mně se to líbí.