Kouzlo rock ’n’ rollový kytary Eddieho Cochrana

Eddie Cochran byl jeden ze základních pilířů rock ’n’ rollu a rockabilly a jako všichni podobní frajeři i on hrál na gretsche (model 6120 – používal ovšem taky elektroakustickýho Gibsona a akustiku Martin). Ačkoli drtivá většina jeho písniček vyšla až po jeho smrti v roce 1960, do dějin se zapsal už za svýho života. Jeho největší šlágr bylo samozřejmě Summertime Blues, ale na paty mu šlapaly písničky jako C’mon Everybody, Somethin’ Else nebo Twenty Flight Rock.

Kromě toho, že to byl pan muzikant, je tu ale jedna zajímavá věc.

Eddie Cochran se zabil následkem autonehody na A4 v britským Chippenhamu, kdy s ním taxík deset minut před půlnocí 16. dubna 1960 vyjel ze silnice a narazil do sloupu pouličního osvětlení. Cochran proletěl čelním sklem a utrpěl zranění hlavy, kterejm podlehl následujícího dne v 16:10. (V taxíku s ním seděl ještě další rock ’n’ rollovej bůh Gene Vincent, kterej sice přežil, ale do konce života následkem havárie trpěl.) Taxík včetně veškerýho vybavení a zavazadel putoval do policejních garáží, kde zůstal až do uzavření koronerova vyšetřování. Jako policejní kadet tenkrát na stanici sloužil David Harman, kterej se zajímal o hru na kytaru a volný chvíle trávil tím, že hrál na Cochranovu kytaru Gretsch 6120. O pár let později založil vlastní (a v sedmdesátejch letech poměrně úspěšnou) kapelu pod názvem Dave Deen, Dozy, Beaky, Mick & Tich. Zajímavá drobnůstka je taky to, že Cochranovi kytaru do auta během turné nosil jistej mladinkej fanoušek jménem Mark Feld – ten se později proslavil jako Marc Bolan s kapelou T.Rex. A shodou okolností se v roce 1977 taky zabil v autě.

Nic z toho nevyvozuju – ale jako souhra náhod je to zajímavý. Jdu si pustit Summertime Blues.

Dědečkovi by se to náramně líbilo...

Tak jako v Česku existují zavedený dvojice (V+W, S+Š, Š+G a tak dál), v Americe mají rodinný klany. V oblasti politiky jsou to Kennedyovi, v oblasti filmu je to rodina Baldwinových a když přijde na ryzí americkou country, jsou to Williamsovi. Hank Williams znamenal pro C&W totéž, co Beatles pro bigbít, Bob Dylan pro folkaře, Black Sabbath pro heavy metal nebo Iveta Bartošová pro definici totálního uměleckýho selhání. Je skoro až neuvěřitelný, že se člověk s tak velkým přesahem dožil jen devětadvacíti let.

Umřel v poměrně velkým stylu – na zadním sedadle cadillacu ve společnosti několika plechovek piva a s koktejlem vitamínu B12 a morfia v žilách. Oficiálně v úmrtním listu stojí, že mu selhalo srdce, ale to je samozřejmě jen část příběhu – Williams za sebou životem táhnul poměrně těžkej náklad skrytýho rozštěpu páteře, kterej mu působil neuvěřitelný bolesti; odtud závislost na tišících prostředcích a chlastu (traduje se historka, že Williamsův idol, countryová legenda Roy Acuff, mladýho kluka varoval před nebezpečím alkoholu slovy: „Máš miliónovej hlas, synu, ale deseticentovej mozek.“) Přesto i ve finálním součtu chlastu, drog, nevázanýho života a těžkýho poškození páteře z Hanka Williamse vychází největší hvězda country před příchodem Johnnyho Cashe (se kterým měl HODNĚ společnýho… včetně těch drog a chlastu).

Rodinný stříbro se samozřejmě dědí a ve Williamsovic rodině ho převzal Hank, Jr. Ten na rozdíl od svýho táty (poté, co ho v začátcích kariéry úspěšně imitoval) provozoval hudbu v dobách, kdy country nestála za nic – sedmdesátý léta dvacátýho století byly pekelný ve všech hudebních oborech a zvlášť country, která propadla kouzlu elektrický kytary a moderních rytmů, nestála za nic. Junior se tomu snažil bránit tím, že do svý muziky angažoval jižanskej rock a blues, ale ani to nepomohlo (možná spíš naopak). K tomu se přidalo rodinný hobby drogy&chlast… Celou historii uzavírá fakrt, že se hodlá v roce 2012 ucházet o křeslo v Senátu za republikány z Tennessee.

A tím se dostáváme k Hanku Williamsovi III. Ten se k muzice dostal tím, že zamlada hrával na bicí v punkrockovejch kapelách – ostatně dodneška hraje na basu v Superjoint Ritual a udržuje při životě svou punkovou skupinu Assjack.  Od kořenů se ale nedá odtrhnout, zvlášť když je údajně prvnímu Hankovi neuvěřitelně podobnej a stačí, aby začal zpívat, a má i stejnej hlas. Vydal zatím čtyři sólový desky a každá stojí za to. Pokud ještě dneska vůbec existuje autentická country, tak ji dělá právě on. A může a nemusí to bejt právě tím, že ve svejch textech tvrdí, že „Grand Ole Opry ain’t so grand anymore“, případně že „Pop-country is a bunch of f*ckin’ sh*t to me“. A jinak? Drogy a chlast? No jasně! Podle wikipedie se texty jeho písniček pohybují kolem „útěku před zákonem, kouření trávy, pohrdáním moderní country hudbou, alkoholismem, depresemi a zlomeným srdcem“.

Je to rebel. Zaplaťpámbu. Dědečkovi by se to náramně zamlouvalo…