A. Lange & Söhne: hodinářské porno

Saský kurfiřt August II. Silný toho po sobě na politickém poli moc nenechal a jeho vladařská kariéra je upřímně řečeno docela smutná. Plány se Saskem mu ale (přinejmenším nějakou dobu) vycházely. Rozhodl se z tohoto kusu Německa vytvořit protějšek baroknímu půvabu zahraničí a Drážďanům, kde se usídlil, se zanedlouho začalo přezdívat "Florencie severu". Augustu II. se podařilo postavit město umění, vědy a kultury. A u jeho dvora pracoval jako kuchař jistý Johann Christian Gutkaes, jehož potomek se o tři generace později stal zetěm Johanna Firedricha Schumanna, hodináře saského dvora. A když po Schumannově smrti hodinářovo místo převzal Gutkaes, pracoval už s ním jako partner jeho zeť Ferdinand Adolph Lange.

Stěhování na konec světa
Touto tak trochu cimrmanovskou genealogickou vývrtkou jsme se dostali k závěru, že Lange a jeho předkové stáli u saské hodinařiny od samého počátku. O Adolphu Langem to platilo dvojnásob, protože se věnoval i teoretické práci, vytváření nákresů složitých hodinových strojů a základům přesné výroby součástek. Kromě toho podporoval i rozvoj místního obyvatelstva, což se prokázalo v roce 1843, kdy si vymohl u dvora patent k založení hodinářské manufaktury v Glashütte jižně od Drážďan.
První budova byla uvedena do provozu sedmého prosince roku 1845 a tímto datem se také počítá zrod hodinářského průmyslu v Glashütte. Dílnu založil Adolph Lange se svým švagrem Adolfem Schneiderem a patnáct jejich zaměstnanců. Lange nešel do podnikání s holýma rukama: během cest kreslil naprosto přesné plány obráběcích strojů a v podstatě sám vypracoval kánon hodinkových součástek společně s převodem čárkového měření z Francie na metrický systém.
Jeho zásady specializace a rozvržení práce mezi jednotlivé dílny (do té doby v hodinářské branži věc nevídaná) postupem let vedla k zakládání dílen, které se soustředily na výrobu jednotlivých částí - od jednoho konce Glashütte stály v ulicích domácí dílny na sklíčka, hodinová pera, řetízky, kolečka či šroubky. Celé Glashütte se postupem času proměnilo v jednu velkou soběstačnou manufakturu. V této zapadlé obci Lange postavil první dílny, které se specializovaly na jednotlivé součástky hodinových strojů a v podstatě sám proměnil městečko na konci světa ve střed světa hodinářského. A tradice se předávala v rodinách do dalších a dalších generací.

Období poklesu

Na vrcholu se (po propadu, zapříčiněném celosvětovou hospodářskou krizí ve dvacátých letech) octla firma během druhé světové války, kdy se podílela na vybavení bojujících německých jednotek a byla součástí takzvané Velké pětky, která vyráběla hodinky pro letectvo. Jen několik hodin před podpisem příměří se ale Glashütte stalo cílem spojeneckého náletu a Langeho továrna je téměř nepřežila, takže bylo třeba budovat skoro od základů. Ale ani to nebylo na dlouho, protože v roce 1948 přešla továrna pod státní správu a v roce 1951 byla začleněna do koncernu GUB. I během komunistického období sice vznikaly v Glashütte spolehlivé a hezké strojky, většinu výroby ovšem tvořily běžné spotřební hodinky. Socialisticky německy mizerné.

Období vzestupu

V roce 1990 se po sloučení východu se západem vrátil potomek rodiny Walter Lange domů, aby pokračoval v práci na rodinné firmě. A o čtyři roky později byla zahájena ve zbrusu nových prostorách výroba nejproslulejší místní firmy. Walter Lange měl jasno v tom, že hodinky, které ponesou na číselníku rodinné jméno, musí být dokonalé do posledního ručně modřeného šroubku a leštěné korunky. Vzhledem k proslulosti jména nemusel hledat nadšené pracovníky a odborníky dlouho - stačilo prohlásit, že znovu otevírá rodinný podnik a okamžitě se mu hlásily desítky nadšenců. Přes tradiční přístup ke všem aspektům hodinařiny a skálopevnou německou serióznost, která čiší z každého šroubku, má Lange & Söhne jako firma nejnižší věkový průměr - vychází to na pouhých 34 let, což je vzhledem k délce studia a získávání praxe takřka zázrak.

Tajemství odhaleno
Do každých hodinek se hodináři z Glashütte snaží vložit něco nového, něco nevídaného - ale i bez pokrokových hodinářských komplikací se vždy zákazník dočká dokonalého řemeslného zpracování, úžasně provedených technických detailů, zlatnického umu, nádherně zdobených strojků (v komunitě milovníků hodinek se ostatně pro práci, kterou odvádějí mistři u Langeho, dávno vžil výraz "hodinářské porno"), přiměřeně přesného času a patřičně vysoké ceny. Pokud ale vůbec existují hodinky, které dokáží fungovat jako finanční investice, tak jsou to právě hodinky firmy Lange & Söhne.Ale o peníze tu (stejně jako u většiny hodinek vyšší třídy) nejde - když si pořídíte hodinky Lange & Söhne, pořídíte si malý, dokonalý svět, kde všechno funguje.

A na závěr slibované odhalené půvaby...

Tudor: dospívající syn slavného otce

O Tudoru se někdy nespravedlivě tvrdí, že je to Rolex chudých. Jenže říkat něco takového by bylo totéž jako tvrdit, že Johann Strauss psal lepší valčíky než jeho synové. Obě značky jsou svébytné subjekty - pokud tomu tak nebylo kdysi, tak dnes určitě. Jak se ale Tudor dostal tam, kde je?

Kromě ceny byl hlavním rozdílem mezi dvěma Wilsdorfovými dětmi už ve čtyřicátých letech strojek - uvnitř pouzdra se šroubovaným dýnkem netikal kalibr vyvinutý a vyrobený v továrně Rolexu, ale strojek, dodávaný výrobcem ETA (v případě běžných hodinek) nebo Valjoux (v případě chronografů). Jinak byly hodinky obou značek nachlup stejné velikostí pouzder i marketingem.

Za vším stojí Angličané

Analogie otce a syna v téměř všech ohledech sedí - Hans Wilsdorf si značku Rolex registroval roku 1908 v La Chaux-de-Fonds; o osmatřicet let později vzniká v Ženevě značka Tudor. Na rozdíl od Rolexu, jehož jmenný původ dodnes halí nejistota, Wilsdorf Tudor pojmenoval proto, že chtěl uctít tudorovské období anglických dějin. Proto také první logo tvořil heraldický emblém tudorovské růže, který později vystřídal štít.

Tudor začal - a dodnes to platí - se dvěma řadami modelů; sportovní a klasickou. Sportovní kombinuje materiály, živé barvy,kontrasty a design je založen na dynamice a funkčnosti. Klasická zase nabízí hladké, splývavé tvary a eleganci a je určena lidem, kteří hledají originalitu a kreativitu.

Na sever i do hloubky

V roce 1952 se Tudoru podařil první obrovský hit, když na trh vypustil model Oyster Prince. Akce byla zajímavá i z obchodního hlediska, protože ji provázela reklamní kampaň, jakou si mohl dovolit jen marketingový mág Wilsdorfova střihu. V žádném z in zerátů či plakátů nebylo opomenuto zdůraznění odolnosti, spolehlivosti a přesnosti, jakou dokázal Tudor nabídnout. Hlavním tématem obrazových materiálů byli "správní chlapi", pracující v těžkých a nepříznivých podmínách například na silnicích, v dolech - ne při jízdě na motocyklu, na koni či při hře golfu, jak bývalo v těchto dobách běžné. Celkové vyznění inzertní kampaně hlásalo modernost a spolehlivost. A trefilo se do černého. Nikoho tehdy nepřekvapilo, že ještě téhož roku vyrazila do Grónska britská vědecká expedice organizovaná Královským námořnictvem vybavena hodinkami Tudor Oyster Prince.

Zlatá šedesátá

Hned zkraje druhé zlaté vlny hodinářského průmyslu - totiž šedesátých let dvacátého století - se Tudor díky technologickému vývoji a úspěšnému image zapojil do projektu, který si kladl za cíl vývoj profesionálních potápěčských hodinek pro ozbrojené složky. Tudor dodával v letech 1964-1966 americkému námořnictvu model Prince Submariner a od časných sedmdesátých let až do roku 1984 vyráběl model Marine Nationale, který oficiálně používalo francouzské námořnictvo.

Při pohledu zpět můžeme šedesátá léta brát jako poslední záchvěv dob, kdy se hodinky prodávaly výhradně díky své kvalitě a praktickému využití - nebyly součástí módních trendů, jednotlivé značky neměly své ambasadory a filmový product placement byl stále ještě v plenkách. Stavět reklamní kampaně na fotografiích neznámých vojenských potápěčů, záchranářů nebo důlních inženýrů se může dnes zdát šílené, ale tehdy to fungovalo: lidé se mohli lépe identifikovat s někým, kdo si na chleba vydělával normální dobrodružnou prací.

Buď vše, jen ne předvídatelný

A tím se dostáváme k dnešku. Co je dnešní Tudor? V první řadě hodinky, které využívají wilsdorfovský marketing v menší míře a musí se spolehnout výhradně na dobrou pověst,  vybrané materiály a design a na spolehlivost. Zákazníkem Tudoru se stává člověk, který je mladý (alespoň duchem), má vlastní styl a hledá eleganci a sportovní design zároveň.

Do toho dokonale zapadá například nová kolekce Grantour, která do světa tradičně kvalitních mechanických hodinek přináší závan benzinu a spálené gumy, provázející automobilové závody GT. V kolekci jsou zastoupeny dva modely: Date a Chrono, a poznáte je podle černě lakované ocelové lunety a odvážně výrazné linie. Ve všem, co na nich vidíte, dokážete najít spojitost s automobily. Ručky? Ukazatele rychloměru či otáčkoměru. Sčítače chronografu? Samozřejmě přístroje v palubní desce. Jestliže byste i nadále pochybovali o automobilistické DNA, pak vás určitě přesvědčí klasické "racing" perforované kožené řemeny. To vše s doloností 150 metrů a v pouzdru o průměru 41 mm.

Tikání v hlubinách...

Milovníci vody se také dočkali - řada Hydronaut II s modely Date a Chrono se chlubí odolností do hloubky 200 metrů, pouzdrem o velikosti 41 mm a černou otočnou lunetou. V nabídce se objevila další specialita Tudoru: barevné číselníky. Byl to právě Tudor, kdo už v padesátých letech jako první barvami zaútočil na tradiční hodinářský zákon černého/bílého číselníku. Hydronaut II se na trh dodává s černým a bílým, ale i stříbrným, rutheniovým nebo modrým číselníkem. Skutečně podmořského ducha doplňuje kaučukový pásek se sponou s vlnkovým motivem.

Komu by nestačila dvousetmetrová hloubka, ten určitě využije model Hydro 1200, který se stal spojením odvážného designu a nejmodernějších technologií, díky nimž odolá tlaku vodního sloupce až do výšky 1200 metrů - a na svůj rodokmen se odvolává všemi možnými způsoby. Ať je to tři milimetry silné safírové sklo s antireflexní úpravou, námořní design ruček, přidání heliového ventilu nebo tah v kombinaci oceli a keramiky s nově navrženou bezpečnostní sponou.

... i ve smokingu

O eleganci se poté, co slezete ze stupňů vítězů po závodě, nebo vylezete z mořských hlubin, postará modelová řada Glamour, která nabízí tak tradičně elegantní hodinky, jaké si jen dokážete představit. Dvojitá luneta a čisté tvary vyvolávají přídech lásky k retrodesignu, ale všechno je podloženo využitím těch nejmodernějších technologií. Pouzdra jsou menší než u sportovních modelů - 36 a 39 mm - a můžete si vybrat ze široké škály provedení: ocel buď samotná nebo v kombinaci se zlatem či černou nebo bílou keramikou. Celkově se dá říct, že se v případě Glamouru Tudor (a velice úspěšně a s grácií) odvolává právě na výše zmíněná stará dobrá šedesátá léta.

Je syn dospělý?

Nabízí se samozřejmě otázka: proč si vlastně koupit Tudor, když síť autorizovaných dovozců a prodejců nabízí obě značky bok po boku? Jestliže odhlédneme od ceny, která může a nemusí hrát svou roli, je tu vždycky to, že rolexky má každý, zatímco tudory na marseilleské maríně hned tak nepotkáte. V tomto okamžiku se slabší postavení a méně proslulé jméno stává kladným bodem, který může rozhodnout. Kvalita Rolexu za cenu Tudoru ve stejné kvalitě a se stejně dobou záruční péčí? Kdo by o to nestál?

Nicméně jako první obrázek vám na Googlu vyjede tahle kočička...

Rolex... čímž je řečeno vše!

Rolex je jedna z prvních značek bez rozdílu oboru, která si uvědomila sílu marketingu. Hodinky s korunkou na číselníku nejsou zdaleka nejluxusnější značka hodinářského světa, nejsou ani náhodou nejdražší a nejpřesnější - jsou to kvalitní hodinky stavěné na výdrž a odolnost jako lesnický kůň. A stejně tak dobře fungují. 

Koňské přirovnání

Není to žádný arabský hřebec, vyšlechtěný pro běh na přesně danou vzdálenost v přesně vymezené dráze a na optimálním povrchu: během své existence se octly ve válečných podmínkách, v zajateckých táborech, na oběžné dráze kolem Země, na dně Mariánského příkopu, na vrcholku nejvyšší hory světa, ve vlhku, poušti, mraze a vedru. A cíl výrobce vždycky spočíval v tom, aby ve všech těchto podmínkách a za jakýchkoli okolností spolehlivě ukazovaly čas, aby přitom vypadaly dobře a aby se daly dědit z otce na syna. Stručně řečeno: aby dokázaly držet krok se svým majitelem. O což se samozřejmě snaží všechny ostatní hodinky všech ostatních výrobců. Rolexkám se ale podařilo nevídané - přesvědčily svět o tom, že ocelové sportovní hodinky jsou luxusní věc.

Když Hans Wilsdorf v roce 1905 značku zakládal, byly náramkové hodinky na okraji zájmu. Většina zákazníků je pokládala za zženštilou zbytečnost, protože každý správný muž byl vybaven hodinkami kapesními a připnout si osobní časomíru na ruku se rovnalo společenské sebevraždě. Mimoto byly náramkové hodinky malé, nepříliš přesné a při běžném nošení velice zranitelné - kvůli nedostatečné vodotěsnosti do nich pronikal prach a vlhkost a strojky nebyly vybaveny ochranou proti nárazům.

Sázka na budoucnost
Wilsdorf ovšem hned od začátku myslel trochu jinak a dál než běžní výrobci hodinek (sám se ostatně za hodináře nikdy nepokládal) - už samotným jménem značky Rolex se vymykal, protože většina výrobců prostě přidala ke svým hodinkám vlastní jméno. Název Rolex má tu výhodu, že jej vyslovují všechny jazyky na světě víceméně stejně a navíc je dokonale univerzální. Navíc se Wilsdorf už od samého počátku rozhodl, že bude prodávat luxusní hodinky a že se to bude odrážet na jejich ceně. Podle jeho slov se člověk zakoupením hodinek svým způsobem odměňoval; a jestliže si koupí dražší hodinky, bude to znamenat, že si na ně musí nejdřív vydělat víc peněz a tudíž má i on sám pro svět daleko větší přínos. Je to sice trochu zvláštní filozofie, která k požitkářskému dvacátému století moc nepatří, ale všichni majitelé rolexek ji milují a nakonec ji dokážou přijmout i ti, kteří si chtějí pořídit svůj první kousek s korunkou ve znaku - ceny se víceméně pravidelně zvyšují.

V první řadě kvalita
Na rozdíl od mnoha pozdějších takzvaných luxusních značek ale hodinky značky Rolex nebyly, nejsou a nebudou pouhým statusem symbolu, mužským prostředkem pro chlubení a snahou o vyniknutí. Rolexky jsou kvalitní hodinky. Samotný Winsdorf si zamiloval měření chronometrické kvality hodinek, které prováděla hvězdárna v britském Kew - hodinky postupně procházely provozem v několika polohách, mrazem, normálními a vysokými teplotami. Rozhodl se, že všechny hodinky značky Rolex musí být stejně odolné a musí po všech zkouškách ukazovat stejně přesný čas.
Během jedné slavnostní večeře, kterou v roce 1926 Hans Wilsdorf pořádal pro své přátele v Londýně, se mu nedařilo vypáčit krunýř ústřice a žertem poznamenal, že doufá, že jeho nové hodinky budou stejně odolné jako tento měkkýš. Tato historka označuje zrození legendy - prvních odolných hodinek na světě, nazvaných Rolex Oyster, které o rok později přepluly na ruce Mercedes Gleitzové průliv La Manche z Francie do Anglie.
Nesmíme ovšem zapomenout ani na další revoluci, která přišla v roce 1931, kdy Rolex obohatil svět masovou výrobou automatických strojků, kdy pero hodinek natahuje volně se otáčející rotor.

... a ve druhé řadě umění prodat
Když Wilsdorf získal v roce 1925 certifikát přesnosti hvězdárny v Kew, spustil obrovskou kampaň s celostránkovými inzeráty v novinách, v níž tuto událost patřičně využil. Odhaduje se, že během roku 1926 utratil za inzerci na svou dobu neslýchaných sto tisíc švýcarských franků. Po husarském kousku Mercedes Gleitzové následoval celostránkový inzerát na titulu tehdy nejčtenějšího britského listu Daily Mail (za astronomických 50 000 švýcarských franků), který značku Rolex proslavil nejvíc. V pozdějších letech se veřejnost dočkala dokonale využitých kampaní po ponoření batyskafu Trieste na dno Mariánského příkopu a výstupu prvního člověka na Mount Everest. Marketing byl vždy silnou stránkou Rolexu - tak silnou, že často dokázal zastínit i kvalitu, kterou značka nabízí...

Kolik hodin je Měsíc?

Jak zjistíte, které jsou pro létání do vesmíru nejlepší? Pár jich zničte a ty, které přežijí, jsou ty pravé!

Příběh o tom, jak probíhal výběr hodinek pro vesmírný program NASA ve druhé polovině šedesátých let, je v kruzích milovníků hodinek legendou – stejně úctyhodnou, strašlivou a trýznivou, jako jsou dnes hodinky samotné. Řečení milovníci hodinek při vyprávění o šťavnatých podrobnostech testů blednou, potí se a trpí, protože by je samotné nikdy nenapadlo vlastní hodinky takhle trápit. Skutečnost je ovšem taková, že do dnešního dne existují na světě jediné hodinky s certifikací NASA (flight-certified) pro všechny vesmírné mise s lidskou posádkou – na rozdíl od letové kvalifikace (flight-qualified), mezi něž patří ještě dalších sedm modelů.

Vesmírná prehistorie
Jak to vlastně všechno začalo? Před zahájením oficiálních testů jednotného časoměrného vybavení se už Američané s hodinkami do vesmíru vypravili, ale většinou šlo o hodinky, které vlastnili sami piloti – jako první odlétal vybaven „švýcary“ John Glenn, i když tenkrát šlo jen o stopky značky Heuer.
Jako další si s sebou vzal hodinky do vesmíru v květnu 1962 Scott Carpenter, a tentokrát šlo o plnokrevný chronograf Breitling Cosmonaute. V říjnu téhož roku odlétal na oběžnou dráhu Walter Schirra vybaven vůbec prvním kusem hodinek, jejichž slavná chvíle měla přijít později. Jeho Speedmaster ale nebyl oficiálně schválen a Schirra si tenkrát vzal vlastní hodinky.

Na druhém konci světa…
Zatímco si Američané dělali starosti s tím, jaké nejlepší hodinky vybrat, Sověti v tom měli jasno – a tentokrát ani nezáleželo na tom, že na obou stranách pomyslné vesmírné barikády stáli piloti. Opakovala se známá anekdota: zatímco Amerika vynalézala propisku, schopnou psaní v beztížném prostoru, Sovětský svaz psal tužkou za deset kopějek.
Jurij Alexejevič Gagarin vzlétl jako první člověk do vesmíru vybaven na dnešní poměry drobounkými (průměr pouzdra 33 mm) sovětskými hodinkami značky Šturmanskije, jejichž strojek vycházel z francouzského modelu Lip R26, vyráběnými První moskevskou hodinářskou továrnou. Žádný chronograf, žádné parády, jen zastavitelná vteřinová ručka. Stejným modelem byla vybavena i Valentina Těreškovová a až Alexej Leonov měl při svém prvním výstupu 12. června roku 1965 chronograf Strela, samozřejmě sovětské výroby.
Na sovětské straně rozhodně neprobíhaly složité destruktivní testy, nezkoušelo se mnoho značek a nebylo důležité, aby hodinky splňovaly to či ono. Celkově se dá tvrdit, že pokud dokázaly hodinky měřit relativně přesný čas a neznamenaly žádnou hrozbu z bezpečnostního hlediska, byla jejich přítomnost na palubě vesmírné lodi přípustná.

Pro jistotu
Samozřejmě je tu otázka, k čemu astronaut potřebuje hodinky – veškeré údaje mu poskytne pozemské řídicí středisko a už tak toho má dost na práci, takže hodinky jsou spíš na obtíž (což dokonale platilo hlavně v prvopočátcích vesmírných letů s posádkou, kde byli jednotlivci – později dvojice i trojice mužů – natěsnáni v malých kabinách jako sardinky).
Za všechno nejspíš může fakt, že všichni astronauti byli v první řadě piloti – a pokud by měl mít pilot jedinou zásadu, pak je to nezměrná touha po jistotě. A právě tu dokázal nezávislý zdroj časomíry uhasit. O jakékoli nepotřebnosti autonomní časomíry by pak mohli vyprávět svůj příběh hrdinové z posádky Apolla 13, kteří potřebovali na dráze z Měsíce na Zemi dokonale načasovat start a běh motorů, aby se vůbec mohli vrátit domů.

Hledají se hodinky
Jedenadvacátého září roku 1964 vydal Deke Slayton, astronaut programu Mercury a letový ředitel pilotovaného programu, memorandum ohledně potřeby standardizovaných náramkových hodinek pro potřeby posádek – šlo o dvoučlenné posádky programu Gemini a tříčlenné posádky programu Apollo. V něm stálo, že pro spravedlivý a nestranný výběr bude vyžadován bezvadný chod běžně dostupných chronografů, testovaných za reálných letových podmínek. Pro první kolo testů mělo být vybráno dvanáct chronografů různých výrobců, patřících mezi tehdejší špičku.

První kolo
Vybrané hodinky, které by prošly složitými a (jak se u většiny hodinek později ukázalo) destruktivními testy, se měly opravdu nač těšit, protože astronauti samozřejmě měli v plánu výstupy do otevřeného vesmírného prostoru, provázené širokou paletou teplotních rozdílů až o 100 stupňů Celsia (nemluvě o pobytu na povrchu Měsíce, kde se teploty pohybují mezi –160 a +120 °C), obrovská zrychlení, stav beztíže a podobné radosti.
Za tímto účelem byla vypracována série testů, kterými prošly všechny zakoupené hodinky. Z těch pak byly vybrány chronografy tří značek, které měly nejlepší výsledky. NASA dodnes nezveřejnila, o které hodinky se v průběhu prvního kola přesně jednalo, takže s jistotou známe jedině značky trojice hodinek, které se dostaly do druhého kola testů – byly to Omega, Rolex a Longines.

Nejtvrdší testy na Zemi
Trojici finalistů čekalo to nejhorší, co si na ně NASA dokázala vymyslet – nešlo ale o zbytečnou tvrdost, protože technici dali dohromady seznam situací, které mohly během vesmírného letu skutečně nastat. To, že je dokážou přežít lidé, už se vědělo; zbývalo jen zjistit, jak ve stejných podmínkách dopadnou křehké strojky švýcarských chronografů.
Všechny testy probíhaly v několika sériích. Po provedení posledního smetli technici NASA neúspěšné kandidáty na lopatku a vydali krátké prohlášení. Stálo v něm, že rolexky se během testu relativní vlhkosti dvakrát zastavily a selhaly během prvního testu vysoké teploty, kdy se průběžná vteřinová ručka zkroutila a brzdila velké ručky při pohybu na číselníku. Také se v něm psalo, že sklíčko chronografu značky Longines Wittnauer se během testu vysoké teploty zkroutilo a odpadlo.
Totéž se této značce stalo i během osmého testu dekomprese. A Speedmaster? Ani ten neprošel bez jediné jizvy – během testu dekomprese se předběhl o 21 minut a během testu zrychlení se o 15 minut opozdil. Luminiscenční značky na číselníku byly v průběhu testování zničeny. Nicméně, vzato kolem a kolem, si chronograf od Omegy vedl v průběhu testování ze všech nejlépe. V jeho prospěch mluvila i obliba u samotných astronautů, kteří kvůli větší přesnosti, spolehlivosti, čitelnosti a jednoduchosti obsluhy dávali právě speedmasterům přednost.

Neměl by to Švýcarům někdo říct?
Je to zajímavé a svým způsobem to vypovídá o nestrannosti testování; ten, kdo by se z výsledku zkoušek radoval nejvíc – totiž firma Omega – se o nějakém testování nedozvěděl vůbec nic. Hodinky technici NASA kupovali v běžném dallaském hodinářství a nikdo na celém světě nebyl překvapenější než lidé v Bienne, když se v červnu roku 1965 v novinách objevily snímky Eda Whita z letu Gemini 4, který měl při výstupu do vesmíru dokonale viditelné speedmastery na rukávu skafandru.

Kosmické hodinky
Co chtěla NASA po hodinkách pro astronauty? Požadavky se daly shrnout do sedmi bodů:

1. Přesnost – chronograf se nesměl v průběhu čtyřiadvaceti hodin předběhnout nebo zpozdit o více než pět sekund. Za úspěch se pokládala přesnost +/- dvě sekundy.
2. Odolnost proti tlaku – chronograf musel vykonávat funkci v prostředích s různým tlakem v rozmezí od 5 ATM až po –1 ATM.
3. Čitelnost – všechny číslice, sčítače a ručky musely být dokonale čitelné v rozličných světelných podmínkách. Za uspokojivé se pokládaly černé číselníky s bílými číslicemi nebo bílé číselníky s černými číslicemi. Zároveň se chronografy nesměly lesknout, aby neoslňovaly nositele, takže byla upřednostněna ocelová pouzdra s matnou povrchovou úpravou.
4. Rozložení sčítačů – chronograf měl mít sčítače pro odečítání sekund, minut a hodin.
5. Odolnost – chronograf měl být odolný proti nárazu, působení vody a magnetických polí. Sklíčko mělo být odolné proti roztříštění.
6. Pohon – chronograf mohl být poháněn elektricky, manuálně nebo automaticky; bylo ovšem nutné, aby ho bylo možné kdykoli natáhnout a nastavit ručně.
7. Spolehlivost – byla požadována nejméně roční záruka pro fungování za normálních podmínek.

Destrukce podle NASA: finální test, aneb jak zjistit, které hodinky vydrží tolik, co člověk

Vysoká teplota – 48 hodin v teplotě 71 °C následovalo 30 minut v teplotě 93° C. To vše v atmosférickém tlaku 0,35 atmosféry a relativní vlhkosti 15 %.
Nízká teplota – 4 hodiny v teplotě –18 °C.
Teplotní tlaková komora – maximální tlak 0,000001 atmosféry s teplotou 71 °C. Teplota pak byla na 45 minut snížena na úroveň –18 °C a pak znovu zvýšena na 71 °C. Proběhlo patnáct identických cyklů.
Relativní vlhkost – hodinky musely snést celkem 240 hodin pobytu v teplotách od 20 °C do 71 °C v prostředí s relativní vlhkostí nejméně 95 %. Hodnota pH páry se pohybovala mezi 6,5 a 7,5.
Kyslíková atmosféra – hodinky byly uloženy do atmosféry se 100 % kyslíku při tlaku 0,358 atmosféry na 48 hodin. Teplota prostředí byla udržována na 71 °C a za neúspěch se považoval výsledek měření mimo určenou toleranci, viditelné spálení, vznik toxických plynů, pachy nebo poškození maziv a těsnění.
Nárazy – hodinky byly vystaveny celkem šesti nárazům o hodnotě 40 g ze šesti různých směrů, každý o trvání 11 milisekund.
Zrychlení – hodinky byly vystaveny lineárnímu zrychlení od jednoho po 7,25 g v průběhu 333 sekund podél osy rovnoběžné s osou letu vesmírné lodi.
Dekomprese – 90 minut ve vakuu při tlaku 0,000001 atmosféry a teplotě 71 °C následovalo 30 minut při teplotě 93 °C.
Vysoký tlak – chronograf byl vystaven po minimální dobu jedné hodiny tlaku o hodnotě 1,6 atmosféry.
Vibrace – hodinky byly vystaveny třem sériím vibrací po 30 minutách (v laterálním, horizontálním a vertikálním směru) s frekvencí 5–2000 cyklů za sekundu a zpět na 5 c/s během patnácti minut. Průměrná akcelerace na impulz měla být alespoň 8,8 g.
Akustický hluk – 130 dB při frekvenci od 40 do 10000 Hz po dobu 30 minut.

Na obrázku: vítěz.

Od kapky inkoustu do vesmíru: historie chronografu

Chronograf je jedna z mála věcí, které v moderní hodinařině nevymyslel a nesestrojil Abraham-Louis Breguet. Je to také mistrovská ukázka toho, kolik koleček, páček a šroubků se dá vtěsnat do omezeného prostoru. A přitom se mu říká dočista špatně…

Stačila kapka inkoustu na bílém papíře a svět měl další vynález – jak to vlastně všechno začalo? Na dostizích. Představte si odpoledne prvního září roku 1821. Právě toho dne na dostihové dráze u Martových polí v Paříži přichází na dostihy hodinář Nicolas-Mathieu Rieussec se svým novým skvělým přístrojem pro měření mezičasů v jednotlivých kolech závodu. Kromě dostihových fanoušků (kterých bylo v té době víc než dost) nadchl i členy francouzské královské akademie věd – jejich dobrozdání mu zajistilo pětiletý patent datovaný 9. března roku 1822 a udělený za „časomíru či počitadlo ujeté části cesty“ (garde-temps ou compteur de chemin parcouru).

Inkoust a kolečko
Stvořitel tohoto převratného vynálezu, který dokázal měřit časové rozmezí od pětiny sekundy až po deset minut, své dílo nazval „sekundový chronograf“. Na rozdíl od moderních hodinek, kterým se říká stejně, nebyl spojen s žádnými hodinkami, ale necházel se v dřevěné skříňce, a hlavně byl chronografem v pravém slova smyslu, protože nahromaděný čas zapisoval – na počátku měření uživatel spustil jehlu ukotvenou v zásobníku inkoustu na emailový prstenec. Tento prstenec, kalibrovaný na pětinu sekundy, se otáčel kolem vlastní osy jednou za minutu. Na dalším sčítači pak naskakoval na samostatném počitadle součet minut. Emailový povřrch musel být samozřejmě po každé takové práci vyčištěn a bylo třeba doplňovat inkoust a čistit jehlu, ale… chronograf (česky bychom mu mohli říkat „časopis“) byl na světě. Na rozdíl od tohoto přístroje by dnešním chronografům slušelo spíš označení chronoskop, protože uplynulý čas ukazují (což pochopila firma Omega a obchodní název chronoskop si zaregistrovala).

Ručka a sčítač poprvé
Přitom už v roce 1766 vyrobil třiadvacetiletý švýcarský hodinář Jean-Moisé Pouzait (pozdější ředitel Hodinářské školy v Ženevě) kapesní hodinky s nezávislou vteřinovkou. Tato vteřinová ručička měla vlastní pohon a mohla být zastavena a znovu spouštěna podle libosti bez vlivu na ukazovaný čas. Chyběl jí ale mechanismus, který by ji vynuloval, takže ji před dalším měřením musel uživatel nechat „dojít“ a vynulovat ručně.

Srdce na nulu!
Je jasné, že Rieussecův patent vzbudil mezi kolegy hodináři pořádný poprask. Mechanimus jehly a inkoustu se podařilo v Londýně anglickému mistru Fredericku Louisi Fattonovi vpravit do kapesních hodinek – pomáhal mu v tom i jeho společník Breguet. Rieussec se sice pod ochranou patentu nemusel cítit ohrožený, ale zároveň nehodlal sedět se založenýma rukama. Další verzi svého zapisovače po Fattonově vzoru umístil do hodinek, které mohli pánové nosit v kapse převlečníku. Znovu tedy šlo o čistokrevný chronograf. Další společník Abrahama-Louise Bregueta, Louis-Frédéric Perrelet, si v roce 1827 patentoval předchůdce dnešního chronografu s mezičasem.
Moderní historii chronografu zahájil v roce 1844 švýcarský hodinář Adolphe Nicole, který si 14. října roku 1844 podal patent číslo 10348. Výroba hodinek, založených na tomto patentu, trvala celých osmnáct let a veřejnosti byly představeny 14. května 1862 u příležitosti Světové výstavy v Londýně – obsahovaly tři základní funkce, které si spojujeme s moderními chronografy: schopnost startu, zastavení a vynulování. Vyrobil je Henri Féréol Piguet, zaměstnanec firmy Nicole & Capt z Vallée de Joux. Adolphe Nicole byl jedním ze spolumajitelů firmy. Jeho mechanická inovace nulování se opírala o umístění vačky ve tvaru srdce a jde o tak výkonný a elegantní mechanismus, že i po 146 let trvajícím vývoji hodinářství dodnes zůstává v hodinkách v nezměněné podobě.

Hodinky dvacátého století
Za dalším vývojem chronografu samozřejmě stojí potřeba vynucená vojenským použitím – jako v mnoha případech předtím i potom se armády postaraly o peníze na rozvoj. Během zákopových tažení v době první světové války byly hodinky důležité a během čtyř let jejího trvání se přestěhovaly z kapsiček u vest na zápěstí – pro vojáky i důstojníky bylo samozřejmě jednodušší měřit čas od výstřelu po dopad šrapnelu či vyrážet do útoku v předem stanovenou hodinu pomocí pohledu na zápěstí než po zdlouhavém a nepohodlném rozepínání kabátu a šátrání ve všitých kapsách. Po válce zase došlo k obrovskému technickému rozvoji automobilismu či letectví a to byl úkol jako dělaný právě pro chronografy.

Druhé tlačítko, třetí sčítač
Až do třicátých let měly chronografy jedno tlačítko, které obstarávalo veškeré funkce: spuštění, zastavení i nulování. S revoluční inovací přidání druhého tlačítka přišel až v roce 1933 švýcarský Breitling. Je zvláštní, že chronograf popsaný v patentu číslo 172129 měl funkce obrácené – tlačítko na pozici 4 stopky spouštělo a zastavovalo a tlačítko na pozici 2 je nulovalo. V roce 1935 se funkce prohodily a na světě byl chronograf se vším všudy, jak ho známe dnes.
S jednou malou drobností: většina dnešních chronografů má celkem tři sčítače: jeden pro normální vteřinovou ručku (vteřinovka chronografu je pro lepší čitelnost umístěna uprostřed), druhý pro odečet minut a třetí pro odečet hodin. Hodinový sčítač sice teoreticky hodináři znali už od roku 1892, ale v praxi se objevil až v roce 1937 na hodinkách společnosti Universal Genève. Jako druhý přišel na trh s trojkombinací sčítačů Breitling v roce 1938 a další výrobci následovali.

Klíčová specializace
V průběhu času hodinářský průmysl dospěl ke zjednodušení výroby chronografických strojků a požadavky na levnější hodinky během třicátých let minulého století nutily výrobce strojků k dalšímu pokroku – tentokrát směrem k jednoduchosti a univerzalitě. Strojky, vzniklé v době mezi vznikem dvoutlačítkovéhho chronografu a nástupem automatických chronografů v roce 1969, dnes patří mezi nejvyhledávanější zboží mezi sběrateli a milovníky hodinek.
Zatímco si některé firmy vyráběl strojky samy (a pokračují v tom dodnes), jiné se spoléhaly na výrobce, kteří dodávali tzv. ébauché – tedy hotové strojky, připravené k úpravě a zdobení finálním výrobcem hodinek. Mezi největší dodavatele patřila firma Valjoux SA (později se stala součástí konglomerátu Ebauches SA, která zase tvořila páteř firmy ETA – tu dnes vlastní Swatch Group). Mezi proslulé modely musíme počítat hlavně kalibry Valjoux 22, 23 či 72. Valjoux/ETA dodnes patří mezi silné hráče hlavně díky tažnému koni automatických chronografů, kalibru 7750.
Druhý příslušník svaté trojice výrobců strojků je Venus SA (později byla firma také začleněna do Ebauches SA), která proslula hlavně jako dodavatel špičkových strojků pro Breitling – kalibr Venus 178 se například dostal do mnoha modelů Breitlingu včetně Cosmonaute: vůbec prvního chronografu, který se na zápěstí Scotta Carpentera dostal během mise Aurora 7 v roce 1962 do vesmíru.
A pak je tu samozřejmě třetí výrobce, Nouvelle Lemania. Firma byla založena v roce 1884 a na své konto si připsala mnoho významných a esteticky vyspělých strojků. Za všechny jmenujme alespoň kalibr 27 CHRO C12 – ten byl poprvé vyroben v roce 1942, později proslul jako Lemania Caliber 2310 a dodnes jej používají Breguet, Vacheron Constantin či Patek Philippe. Po úpravách se jako kalibr 321 dostal do prvních modelů Omega Speedmaster. Později ho sice vystřídal kalibr 861 (Lemania 1873), ale právě kalibr 321 dodnes milovníci hodinek pokládají za základ opravdových měsíčních hodinek.

Přichází automat
To už se ale blížil rok 1969 a zvrat, který v hodinářském průmyslu způsobil to, co přinesl vynález spalovacího motoru pro průmysl automobilistický. Automatický nátah hodinkového strojku nebyl samozřejmě nic nového – John Harwood a Harry Cutts si svou technologii patentovali už v roce 1923 a Rolex postavil svůj model Rolex Oyster Perpetual ve třicátých letech dvacátého století. Umístění chronografického strojku s automatickým nátahem ale znamenalo překonání mnoha zásadních konstrukčních záležitostí. Hlavní potíž spočívá v tom, že se rotor automatického nátahu nachází na stejném místě jako soukolí chronografu. Navíc je vteřinový sčítač chronografu umístěn uprostřed na stejné ose jako minutová a hodinová ručka – přesně v místě, na které je z druhé strany nasazený natahovací mechanismus strojku. A samozřejmě je tu potíž s tím, jak umístit a přestavět už tak přecpaný prostor za číselníkem, kde se nyní musí mechanismus automatického nátahu o místo dělit se všemi kolečky a páčkami chronografu. Prostě tam není místo.

Závod tří
O automatický chronograf samozřejmě hodináři usilovali už dávno – tento rok se stal pouze rokem dozrávání zasazených plodů práce. Například Lemania vyrobila prvních několik kusů automatických strojků už v roce 1947, ale ty se nikdy nedostaly do sériové výroby.
Dodnes se vedou spory o to, komu se vlastně podařilo jako prvnímu vyrobit automaticky poháněný chronografický kalibr a všechny zúčastněné strany samozřejmě svorně tvrdí, že právě jim. V Japonsku vsadili na samostatnost a v Evropě se utkal Zenith (který v roce 1960 převzal firmu Martel Watch a s ní i spoustu důležitých technických informací ohledně výroby chronografu) s konsorciem složeným z firem Breitling, Hamilton-Buren, Dubois-Dépraz a Heuer.

Seiko: nenápadný zázrak
V Japonsku se snažili technici firmy Seiko, dlouhodobé noční můry mnoha hlav švýcarských hodinářských gigantů. Útočník z východu se nenechal zastrašit švýcarskou snahou a v polovině roku přišel na trh s kalibrem 6139. S typicky nízkou asijskou cenovkou přinesl obrovské množství vylepšení, které do té doby nebyly v hodinářském světě k vidění. Ve své původní podobě je kalibr 6139 umístěn v hodinkách s centrálním vteřinovým sčítačem a minutovým sčítačem na šesté hodině a chybí mu konstantní vteřinovka. Jde o první chronograf na světě ovládaný mechanismem vertikální spojky.

El Primero: nevídaná rychlost
Vývoj kalibru, který byl nakonec u Zenithu označován jako Cal. 3019 PHC, patrně začal někdy v roce 1962 a v podstatě se snažil o udržení všech základních vlastností klasického chronografu při integraci automatického nátahu. Pro větší přesnost a spolehlivost zvolili technici Zenithu neobvykle vysoký takt strojku – většina automatů tepe rychlostí 28 800 kmitů za hodinu, ale kalibr 3019 má 36 000 kmitů za hodinu, což je rychlost, kterou předtím ani poté mnoho firem nevyužívalo.
Na počtu kmitů samozřejmě záleží to, s jakou přesností vyjádřenou zlomky sekund bude chronograf fungovat – chronograf, který tiká na tradiční frekvenci 18 000 kmitů, dokáže dělit sekundy na pětiny, protože každé pootočení setrvačky posune sčítač sekund o pětinu. Chronograf s taktem 21 600 kmitů za hodinu dokáže změřit interval jedné šestiny sekundy; při taktu 28 800 lze zaznamenat osminu sekundy; a konečně při taktu 36 000 je čas odměřován s přesností na desetinu sekundy.
To všechno samozřejmě daleko více opotřebovává strojek a pro dobrý chod je zapotřebí úplně nového složení mazacích olejů. Zenith dodnes trvá na svém prvenství a kalibry ve svých automatických chronografech označuje přízviskem „El Primero“, tedy „První“ (proč k vyjádření svého vítězství zvolila švýcarská firma zrovna španělštinu, tuší snad jen ona).

Calibre 11: síla v počtech
Zatímco El Primero byl snad nejpřímějším dědicem předcházející tradice chronografů s manuálním nátahem, rozhodlo se na to konsorcium švýcarských výrobců jít od lesa. Nesnažili se jen podělit o práci, ale také si rozdělili úkoly, aby se jeden druhému nepletl pod nohy. Problém celkové výšky strojku se rozhodli překonat pomocí mikrorotoru, takže pohon nepřidával strojku ani milimetr, ale byl umístěn směrem k okraji a ve stejné úrovni jako mechanismus chronografu.
Za dodání mikrorotoru zodpovídal Hamilton-Buren, který na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století tímto řešením proslul – jeho hodinky poháněl extrémně těžký, mimostředně uložený rotor. Tím se podařilo vyřešit jednak problém výšky, ale i složitou situaci, kdy by pohon překážel samotnému chronografu. Práce na chronografovém modulu připadla na Dubois-Dépraz a brzy přišel na svět stroj, nazvaný „chronografová jednotka 8510“. Celou práci zahaloval opar tajností a samotní výrobci se nechali inspirovat bondovským superpadouchem Ernstem Blofeldem a mluvili o své práci výhradně jako o Projektu 99.
Buren si vzal na starost základní kalibr a Heuer a Breitling pracovali na designu ostatních komponentů včetně vzhledu číselníku a pouzdra. V roce 1965 se na společné schůzce zástupců (za jejíž utajení by se nemusely stydět ani tajné služby) všechny firmy dohodly na urychlení prací a těsně před basilejským veletrhem v roce 1969 představilo konsorcium světu svůj Kalibr 11, známý také jako Chrono-matic.
I z dnešního hlediska je to pozoruhodný strojek, v němž se chronograf spouští systémem páky a vačky, který si patentoval Landeron už v roce 1940 a jehož modulární konstrukce byla svým způsobem revolučnější než strojky dvou konkurentů a ukázala světu cestu dalšího rozvoje pomocí modularity stavby strojku a přidávání dalších komplikací. Přestože by měl strojek s mikrorotorem ve výsledku poskytnout tenčí kalibr než automat s velkým rotorem (a pro nic jiného si konsorcium tento přístup nezvolilo), byl Kalibr 11 silnější než El Primero. Zenith dokázal svůj strojek sestavit s tloušťkou 6,5 mm (což je sám o sobě neuvěřotelný výkon a překonal jej až v roce 1988 o milimetr tenčí Piguetův kalibr 1185), Chrono-matic má na výšku 7,7 mm.

A pak přišla quartzová revoluce…
Rok 1969 byl vůbec v hodinářském průmyslu přelomový, protože 25. prosince toho roku uvedl japonský gigant Seiko na trh svůj model Astron – vůbec první quartzové hodinky. Jejich příchod odstartoval svým způsobem dobu hodinářského temna, která na téměř patnáct let odstavila od koryta mechanické strojky a stáhla ke dnu mnoho tradičních švýcarských firem.
Mezitím celých deset následujících let vedl El Primero válku s Chrono-maticem o větší uznání, než nad modulárním chronografem zapadlo slunce. Pod jeho odchodem byl víc než cokoli jiného podepsán fakt, že quartzové hodinky nabízely chronografické funkce za zlomek ceny.
A samotný El Primero by potkal stejný osud – kdyby nebylo jistého Charlyho Vernota, který kalibr 3019 PHC před jistou smrtí zachránil tím, že vkládal naději do odepsané mechanické technologie a schoval si na půdě součástky a nástroje, sloužící k jejich výrobě. V pozdější době, když mechanická hodinařina znovu slavila návrat, stačilo tyto věci pouze snést z půdy a Zenith je mohl využít. Kolik technologií dostalo kdy takovouhle druhou šanci?

Šestnácté století, hodinářství zasvěcené, Pt. II

Vlna hodinářských vynálezů, následující po objevu kyvadla, vedla k dalším vylepšením. Angličan Richard Towneley přišel v roce 1675 s principem takzvaného skokového kroku, který umožnil proslulému anglickému hodináři Georgi Grahamovi stavbu jeho přesných hodin.

Otcem všech hodinářů na druhé straně La Manche ale zůstává Grahamův učitel a hodinářský mistr Thomas Tompion. Ten ve věku 32 let vstoupil v roce 1671 do londýnské Hodinářské společnosti a po třiatřiceti letech se v roce 1704 stal mistrem. Když byla v roce 1676 ustavena Královská observatoř, pověřil král Charles II právě Tompiona stavbou dvojice hodin založených na krokovém pohonu Richarda Towneleyho, které bylo třeba natahovat pouze jednou ročně. Stavba se podařila a hodiny se staly důležitým nástrojem pro astronomické výpočty.

Jen o vlásek

Tompion se velmi dobře znal s vynálezcem hodinkového vlásku Robertem Hookem (dlouhá léta bylo sporné, zda s tímto vynálezem přišel právě tento Angličan, nebo dříve zmíněný Christiaan Huygens), a sestrojil některé z nejstarších hodinek opatřených vláskem. Ty byly daleko přesnější než dřívější hodinky. Stál za vynálezem prvního všeobecně používaného regulátoru vlásku, který se používal v kapesních hodinkách až téměř do konce devatenáctého století, a také mohl díky vývoji cylindrového kroku stavět daleko plošší hodinky.

Během života sestrojil zhruba pět a půl tisíce hodinek a šest set padesát hodin a jeho práce proslula důmyslným designem a robustní konstrukcí. Jako první hodinář začal používat pro své výtvory číselné označení, což byl první případ sériového číslování průmyslově vyráběného zboží.

V roce 1711 se spojil s Georgem Grahamem, který pokračoval v započaté práci na pérovém kroku i po smrti svého učitele. Zajímavá je patrně informace, že mnoho z jeho výtvorů - včetně dvojice hodin s roční "rezervou nátahu" umístěná v Buckinghamském paláci - dodnes funguje.

Učedník a učedníkův následovník

George Graham se kromě hodinařiny hodně zabýval geofyzikou a zkoumal magnetismus. V této oblasti proslul objevem toho, že polární záře je spojena s variacemi magnetického pole; kromě toho vyráběl jehly kompasů, které byly používány největšími odborníky oboru. Proslul ale hlavně v hodinařině a připisuje se mu konstrukce několika klíčových funkčních vylepšení kyvadlových hodin, vynález rtuťového kyvadla, které mělo vyrovnávat rozdílnou přesnost chodu při změně teplot, kdy dochází k roztahování a smršťování materiálů. Jeho největším přínosem světovému hodinářství ovšem zůstává vynález skokového kroku v roce 1715. Na sklonku života pak pracoval s Thomasem Mudgem, který později sestrojil pákový krok, jeden z nejdůležitějších vynálezů na cestě k přesným kapesním hodinkám.

Thomas Mudge si dobyl místo na slunci díky genialitě, s jakou dokázal sestavovat i ty nejsložitější hodinky své doby. Mistrovského stupně dosáhl už v osmnácti letech a zanedlouho stavěl hodinky i pro španělského krále Ferdinanda VI - celkem mu dodal pět kusů hodinek včetně minutové repetice. Pákový krok vynalezl ve čtyřiceti letech věku a nejprve jej umístil do kyvadlových hodin - teprve po umístění v hodinkách se ale naplno ukázala genialita designu a pákový krok je dodnes považován za nejdůležitější vylepšení, jakého se jim kdy dosáhlo.

V pětapadesáti letech přestal kvůli špatnému zdravotnímu stavu Mudge hodinky stavět a stáhl se do Plymouthu, kde pracoval na vývoji námořního chronometru, který by dokázal uspokojit přísné požadavky Komise pro zeměpisnou délku. Částečně se mu to podařilo, ale stejně jako největší bojovník v oblasti zeměpisné délky měl velké potíže, když se snažil z Komise peníze vypáčit.

John "Zeměpisná délka" Harrison

Nejzajímavější na Johnu Harrisonovi je to, že se hodinářskému mistrovství vůbec neučil. Jeho otec byl tesař a když se (jak praví legenda) šestiletý John nakazil neštovicemi a musel ležet v posteli, dal mu právě otec hodinky, aby se nenudil a měl si s čím hrát. Neštovice přešly, ale vášeň pro hodinky ne - už jako tesařský učedník ve volných chvílích opravoval hodiny. Své první kyvadlové hodiny postavil ve věku dvaceti let; byly dřevěné, protože používal materiál, kterého měl jako tesař po ruce nejvíc.

Ve dvacátých letech osmnáctého století dostal John Harrison zakázku na stavbu věžních hodin pro Brocklesby Park v severním Lincolnshiru. Hodiny samozřejmě postavil ze dřeva (z dubu a exotické guajaky). Dodnes fungují a vůbec poprvé do nich Harrison začlenil svůj vynález - kobylkový krok. Jeho hlavní výhodou bylo to, že na něj nepůsobilo téměř žádné tření a neopotřeboval díky tomu mazání. Dalším zásadním vylepšením bylo bimetalové kyvadlo ze spletených tyčí mosazi a železa, které přispělo k přesnosti v různých teplotních podmínkách. Jeho skutečně hvězdná chvíle ale nastala při návrhu a stavbě námořního chronometru.

Čas na moři

Navigace na moři se dlouhá staletí řídila spíše metodou pokusu a omylu, doplňovanou zkušenostmi kapitánů a navigátorů. Určování východozápadní pozice neboli zeměpisné délky bylo nepřesné a právě o přesnost měření se námořníci snažili. Přesnost samozřejmě závisela na tom, jak dobře námořník znal čas na místě, kde se právě nachází a většina metod se spoléhala na přesná astronomická měření založená na předpověditelných pohybech nebeských těles. Tento problém byl považován za natolik složitý, že za jeho vyřešení určil Britský parlament odměnu 20 000 liber (ve své době obrovské peníze, které se dnes dají přepočítat zhruba na 3,65 milionu Euro).

Harrison se rozhodl problém vyřešit tím nejpřímějším způsobem - konstrukcí spolehlivých hodin, které by námořníkům poskytly přesný lokální čas. Teoreticky jednoduché, ale prakticky nesmírně složité (a to i pro člověka, který uměl postavit hodiny ze dřeva). Během námořní plavby se totiž musí takové hodiny vyrovnat nejen s nakláněním lodi, ale také se střídáním tlaků i tepelných podmínek a s vysokou vlhkostí. O možnosti sestrojení takových hodin pochybovali i takoví velikáni jako Newton či Huygens. A Harrisonovi trvaly práce na prvním námořním chronometru celých třicet let.

Zázrak jménem H4

V roce 1736 se plavil Harrison do Lisabonu na palubě HMS Centurion a na zpáteční cestu přestoupil na HMS Orford. S sebou měl první funkční model chronometru, který Komise schválila pro měření na moři. Po návratu do Londýna měli pro časomíru slova chvály jak kapitán, tak navigátor Orfordu. Nebyla to sice plavba přes Atlantik, kterou Komise vyžadovala, ale výsledky byly natolik pozitivní, že Harrison dostal zálohu pět set liber na vývoj další kompaktnější a odolnější verze. V roce 1741 byl po třech letech stavby a dvou letech testování na souči připraven model H2, ale v té době byla Británie ve válce se Španělskem a riziko toho, že by tak cenný mechanismus padl do rukou nepříteli, bylo nepřípustné. Zatímco čekal, až válka skončí, dostal od Komise dalších pět set liber, které okamžitě investoval do práce na třetím chronometru.

Díky zkušenostem navrhl stavbu dvou dalších přístrojů - velkého a menšího. A právě větší model H4 se stal jeho mistrovským kusem: šlo o překrásné hodiny, které měly tvar kapesních hodinek, ale průměrem 13,2 cm se rovnaly spíš hlubokému talíři. Běžely na frekvenci pěti tiknutí za sekundu, byly vybaveny řetězovým převodem a remontoirem. Trvalo celé čtyři roky, než byl tento zázrak hodinařiny sestrojen a Harrison, který v té době dosáhl 68 let, jej poslal v roce 1761 na plavbu přes Atlantický oceán v péči svého syna Williama. Když HMS Deptford dorazila na Jamajku, opožďoval se chronometr o pouhých pět sekund, což by znamenalo navigační chybu 1,25 minuty zeměpisné šířky - přibližně jednu námořní míli.

Vy si je zasloužíte, my vám je nedáme

Když se chronometr na palubě HMS Deptford vrátil zpátky do Londýna, očekával Harrison peníze, které si tak dlouho odpracovával. Komise ale došla k závěru, že přesnosti měření bylo dosaženo pouhým štěstím a dožadovala se další zkoušky. Rozezlení Harrisonové hnali spor až do Parlamentu, který rozhodl šalamounsky a nabídl hodináři odměnu pět tisíc liber. Harrisonové odmítli, ale nakonec svolili s další zkušební plavbou do Karibiku.

V té době se už zkoušela další metoda měření zeměpisné délky, která využívala měření pozice Měsíce. Během druhé plavby s H4 byl tedy na palubě HMS Tartar i Nevil Maskelyne, který měl vyzkoušet navigaci druhým způsobem. Přesnost H4 opět vzala všem dech, protože se chronometr opozdil o pouhých 39 sekund, což znamenalo navigační chybu zhruba deset mil. Maskelynův výsledek byl také poměrně přesný a astronom zaznamenal třicetimílovou odchylku, ale k závěru bylo zapotřebí zdlouhavého měření a výpočtů.

Problém spočíval v tom, že Komise znovu nechtěla uznat výsledky měření. Celá záležitost se dostala znovu do Parlamentu, který Harrisonům nabídl deset tisíc liber před a druhou polovinu poté, co umožní používání designu ostatním hodinářům. Do té doby měl být H4 předán královskému astronomovi k dlouhodobému měření na souši. Což se stalo. Zádrhel nastal v okamžiku, kdy se královským astronomem stal Nevil Maskelyne, který se tím dostal i do Komise. Ten okamžitě vydal negativní stanovisko a H4 tím definitivně popravil.

Král s časomírou

Harrison, který už tři roky mezitím pracoval na konstrukci H5, už toho měl dost a požádal o slyšení přímo u krále George III. Ten členy Komise nesnášel, takže Harrisona ochotně vyslechl a rozhodl se vyzkoušet H5 v chodu přímo v paláci. Po deseti týdnech došel k výsledku, že je chronometr přesný na třetinu sekundy denně. Harrisonovi doporučil, aby se se žádostí o odměnu za vítězství v soutěži obrátil přímo na Parlament. A tak se v roce 1773, kdy oslavil osmdesáté narozeniny, dočkal John Harrison doplatku k předchozím zálohám.

Kopii chronometru H4 (pod názvem K1) používal na své druhé a třetí plavbě kolem světa kapitán James Cook a jeho lodní deník doslova přetéká chválou na tuto časomíru - bylo to ostatně vidět i na Cookových mapách jižního Pacifiku, které dodnes zůstaly neuvěřitelně přesné. Chronometr K2 se nacházel na palubě HMS Bounty a přežil všechny útrapy cestou na Pitcairnův ostrov, kde byl vyzvednut a dnes je vystaven v londýnském Národním námořním muzeu.

Šestnácté století, hodinářství zasvěcené

Období šestnáctého až osmnáctého století můžeme při pohledu zpátky pokládat za dobu rozkvětu hodinářství takového, jaké máme nejraději - oboru plného inovací, chytrých vynálezů a pokroku. Nad mnoha důležitými odborníky v této oblasti se už dávno zavřela hladina dějin, takže z ní ční jen skuteční velikáni. Ale ti rozhodně stojí za to!

Před jejich příchodem panovala na celém světě téměř totožná situace. Hlavním ukazatelem denní doby zůstával pořád ještě pohyb slunce, občas spoutaný slunečními hodinami, ale v drtivé většině případů závislý na pohledu na oblohu. V některých bohatších městech existovaly věžní hodiny, ale byly velmi nepřesné (s denní odchylkou až hodinu) a čas neukazovaly, ale pouze odbíjely. Teprve postupem času se na nich objevil číselník a hodinová ručka - někdy byla ručka nepohyblivá a otáčel se celý číselník, jindy se pohybovala ručka po obvodu. Něco takového jako že by bylo alespoň teoreticky hodiny nosit v kapse nebo - jen si to představte! - dokonce na zápěstí, bylo myslitelné zhruba stejně jako si v roce 1970 dokázali lidé představit domácí stolní počítač.

Norimberské vejce do kapsy

Hlavním přínosem norimberského zámečníka Petera Henleina světovému hodinářství a hlavním důvodem, proč se o něm zmiňujeme, je jeho vynález hodinového pera, které umístil do kapesních hodinek roku 1510. Tyto hodinky spíše připomínaly bubínek (hodinky, připisované Henleinovi, označované názvem "Norimberské vejce", byly ve skutečnosti sestrojeny až po jeho smrti) a dokázaly na jedno natažení jít celých čtyřicet hodin. No dobře, postupným uvolňováním natahovacího pera se zpomalovaly. A neměly minutovou ani vteřinovou ručku, ale o ty stejně v dané době nikdo nestál. Hlavně že ukazovaly hodinu a dokázaly cinknutím oznámit začátek každé nové hodiny - milovníci hodinek tehdejší doby byli poslední zvukovými signály...

Důležité na těchto hodinkách bylo to, že dokázaly nahradit kyvadlo, potřebné u velkých hodin, mohly být přenášeny a šly (relativně přesně) v každé poloze. Vynález přenosných hodin způsobil naprostý převrat v lidském vnímání času. Lidé už nebyli tolik závislí na nejbližší kostelní nebo městské věži, ale mohli si svůj čas nosit s sebou.

Nechtěný kmotr ženevského hodinářství

V případě Švýcarů za všechno může náboženství. Hlavními popudy, které stály za rozkvětem tohoto velmi specializovaného a výjimečného průmyslu v zemi pod Alpami, byla kalvínovská reformace v Ženevě a o něco později potírání huguenotů ve Francii.

Do Švýcarska také zamířila první uprchlická vlna huguenotů kolem roku 1550 a dá se říct, že teprve v tomto okamžiku nastal pro švýcarské hodinářství ten skutečný okamžik rozkvětu. Náboženští vyhnanci, mezi nimiž bylo mnoho klenotníků a hodinářů, se logicky usadili právě ve francouzsky mluvící Ženevě. Město bylo už odedávna proslulé svými mistry v oboru šperkařství a emailovaní.

Jan Kalvín, který vládl městu železnou rukou, ovšem zakázal marnivé nošení šperků a mistři řemesla museli hledat jiné uplatnění. A našli je v hodinářském oboru. Čekala je téměř dvě a půl staletí klidu, než v roce 1798 Francie Ženevu anektovala. V tom okamžiku byl s rozkvětem konec a na ženevské hodinářství přišla hluboká krize. Naštěstí se do té doby dokázal průmysl rozrůst dál směrem na východ a dalším hodinářským centrem se stal kanton Neuchâtel a postupem času i německy hovořící kantony Solothurn a Bern.

Lampa a kyvadlo

Holanďan Christiaan Huygens se vynořuje z proudu dějin jako dokonale renesanční postava téměř až cimrmanovského typu. Narodil se v roce 1629 a dodnes patří k nepřekonaným nizozemským matematikům, astronomům, fyzikům a optikům. Kromě toho, že objevil Saturnův měsíc Titan, také pomocí vlastními silami sestaveného teleskopu studoval prstence Saturnu a byl spisovatelem časné science fiction.

Kromě toho všeho pracoval na návrzích přesných hodin, které by se hodily k námořní navigaci (což byla věc, kterou o nějakou dobu později řešil i Angličan John Harrison ze stejného důvodu - jeho země byla v té době vedoucí námořní velmocí). Huygensovy kyvadlové hodiny patřily ve své době (1657) k neuvěřitelně převratným vynálezům, ačkoli se nám dnes může tento krok zdát logicky velice jednoduchý. Kyvadlo se do té doby používalo pouze jako doplněk k mechanickým pilám a dalším přístrojům a nikoho nenapadlo je využít k měření času.

Jako první s tímto nápadem přišel Galileo Galilei - údajně poté, co sledoval kývání zavěšených lamp v katedrále v Pise. A všiml si jedné zajímavosti: bez ohledu na to, zda byla lampa zavěšena na dlouhém, nebo krátkém laně (a tudíž opisovala velký, nebo malý oblouk), trvala doba jednoho jejího kyvu vždy stejně. Této vlastnosti se říká isochronismus a vedla k vývoji prvního krokového mechanismu, kterému se říká lihýř. Ten tvoří svislá hřídel s příčným trámem, na němž se nachází dvě závaží. Na hřídeli jsou také dvě lopatky, které zapadají do mezer mezi zuby kola. Toto kolo rozkývává lihýř a ten díky pravidelným zubům získává přiměřeně pravidelný chod.

Díky kyvadlu jednak získaly hodiny přesnost, ale na jejich číselníku se také poprvé mohla objevit minutová ručka. Kyvadlo lihýře mělo velmi široký rozkyv - někdy dosahoval až hodnoty stovky stupňů, a Huygens došel k závěru, že právě takový široký kyv působí v kombinaci s natažením pera hodin nepřesnost. Vývoj kyvadla s pouze několikastupňovým kyvem vedl v roce 1670 k vynálezu kotvového kroku, který využíval kyvu v rozmezí 4-6 stupňů. Mohl také využívat delší a pomalejší kyvadla, které potřebovaly menší nátah a působily menší opotřebení hodinového stroje.

Evropské šestnácté století bylo z hodinářského pohledu na věc náramně dobrodružné období. A to ještě není nic ve srovnání s tím, jak v té době řádili hodináři v Anglii...!

Jaký je váš čas?

Dnešní člověk vlastně ani hodinky nepotřebuje - v dnešní době můžete správný čas zjistit mnoha způsoby od přesných internetových časových serverů, teletextu až po displej mobilu. Jestliže člověk trvá na tom, že bude svůj čas nosit s sebou, něco to o něm vypovídá. Většinou ovšem jen to, co by o sobě rád slyšel. 

Výběr hodinek je důležitý z několika zásadních důvodů: jednak je o nich známo, že je to jediný možný šperk každého normálního muže (pokud nebudeme do rovnice počítat metrosexuální muže, kteří investují do náramků, prstenů nebo řetězů na krk), ale - jak vám potvrdí každý pracovník z oblasti lidských zdrojů - také se vám velmi dobře může stát, že vás na první pohled budou lidé posuzovat právě podle hodinek, a mimoto existuje široká paleta příležitostí, pro které jsou jedny hodinky dokonalé a druhé naprosto mimo mísu. Jeden z hlavních důvodů ale spočívá v tom, že kvalitní hodinky nejsou sezónní záležitost (už vzhledem k tomu, kolik za ty skutečně kvalitní hodinky zaplatíte).

Hon na rodinné stříbro

Všichni už jsme v životě slyšeli o hodinkách, které se v rodině dědí z otce na syna a na dalšího syna a tak dál. Pojem "rodinné stříbro" samozřejmě není zase tak od věci - koneckonců známe případy sto i dvě stě let starých kousků, které jsou dodnes schopny přiměřeně přesného chodu. Jak si ale pořídit hodinky, které se stanou vaším rodinným stříbrem?

Prvním pravidlem při výběru většinou bývá cenová hranice, kterou nehodláte překročit. Existuje teorie, podle níž byste za hodinky neměli utratit víc než jeden měsíční plat - milovníci dražších značek oponují tříměsíční výší mzdy a podstata toho všeho spočívá v tom, že byste v případě společenských hodinek neměli mít hodinky dražší než váš nadřízený a v případě sportovních hodinek hodinky, jejichž rozbité sklíčko by vás stálo zlomené srdce.

Druhá otázka, kterou musíte vyřešit, zní ošidně jednoduše: k čemu budete hodinky používat? Potřebujete znát čas a datum, nebo chcete něco navíc? Můžete si vybírat z celé hromady funkcí užitečných i ještě užitečnějších - pokud často cestujete po světě, určitě uvítáte hodinky, které vám umožní sledování času ve více časových pásmech. Jestliže potřebujete vědět, za jak dlouho se vám uvaří vajíčka naměkko, potřebujete chronograf. Možností je nespočet a omezuje vás pouze rozpočet.

Třetí pravidlo spočívá v zeměpisné volbě výrobce. V České republice lidé nosili od roku 1959 výhradně české hodinky a na značce Prim vyrostlo několik generací (koneckonců byla ČSSR osmou zemí na světě, která dokázala dát dohromady celé vlastní hodinky). Firma samozřejmě existuje dodnes, ale už dávno se od masově vyráběných sérií přesunula do oblasti vybranějšího vkusu. Jistě, patriotismus vás bude něco stát, ale dnešní „primky“ jsou daleko kvalitnější a exkluzivnější.

Kromě českého řešení existuje mnoho dalších národů, které vyrábí hodinky. Švýcarské hodinky si během několika staletí získaly úžasnou pověst. Proslulí jsou také hodinářští mistři z Německa, Velké Británie či Itálie. Běžný našinec také velice dobře zná japonské hodinky - firmy Seiko či Citizen nabízí spolehlivé a odolné hodinky s vlastními strojky za cenu více než solidní (nejde přitom o žádný low-end, některé modely se prodávají za více než sto tisíc korun).  

Možnosti použití

Stručně řečeno se dají hodinky rozdělit na modely společenské a modely, určené pro volný čas. Jiné hodinky si vezmete, když půjdete na obchodní schůzku, a jiné zvolíte pro odpoledne strávené povalováním na pláži. Záleží jen na vašich finančních možnostech, jestli si pro tu či onu příležitost na ruku nasadíte hodinky za deset nebo dvě stě tisíc korun.  

Od doby agenta Jamese Bonda už není společensky nepřijatelné nosit potápěčské hodinky k obleku, přestože se v této volbě setkávají dva naprosto odlišné světy - totiž sportovní styl se zvýšenou odolností a formální situace, které volají spíše po uměřené eleganci a nadčasovosti. Jedním ze zásadních rysů společenských hodinek je menší výška - to proto, aby lépe zajely pod manžetu košile. Také se v této kategorii daleko častěji setkáme s upnutím na kožený řemínek než na kovový tah, a pro výrobu pouzder jsou více používány drahé kovy. Hodinky pro volný čas se naopak vyznačují zvýšenou odolností, která se projevuje větší vodotěsností, robustností a většinou i čitelností a funkcemi.

Společenské hodinky

Také se jim často přezdívá pracovní hodinky, protože většinu času stráví na vašem zápěstí ve chvílích, kdy budete v zaměstnání, případně pro výpravy do společnosti, kdy neplánujete žádné sportovní aktivity. Jestliže nejste profesionální horský vůdce, záchranář nebo potápěč, pravděpodobně vystačíte s běžnými společenskými kousky, které nabízejí elegantní vzhled a celkově většinou působí spíše nenápadně a uměřeně. Je důležité vědět jedno - jestliže nehodláte hodinky používat výhradně k tomu, abyste ukázali, jak měla vaše firma úspěšný loňský fiskální rok a budete jejich pomocí skutečně zjišťovat, kolik je hodin, bude vás samozřejmě zajímat otázka čitelnosti a přehlednosti číselníku. V každé kategorii (takže totéž platí i pro sportovní hodinky) existují modely, ze kterých dokážete odečíst správný čas během sekundy na pětimetrovou vzdálenost, ale také hodinky, na jejich číselníku by se nevyznal ani doktor Bedřich Hrozný.

Hodinky pro volný čas

V tomto případě závisí volba jen na tom, jak trávíte čas mimo práci. Pokud se rádi zdržujete poblíž vody, určitě bude lepší zvolit hodinky s vyšší odolností. Odborník na švýcarské hodinky sice tvrdí, že do vody patří plavky a ne hodinky, ale je to stejné jako s každou volbou - když je na číselníku napsáno „water resistant 200 m“, neodoláte nutkání je vyzkoušet alespoň ve vaně.

Známou skutečností je také to, že znásilňování strojku ve formě různých nárazů či vibrací - což jsou průvodní jevy téměř všech sportů mountain bikingem počínaje a golfem konče - odolávají daleko lépe quartzové hodinky. Soustava drobných ozubených koleček, tenkých pérek a titěrných šroubků v mechanických hodinkách sice určitému stupni násilí odolat může, ale jen málokdo na to hodlá vsadit peníze.  

Různě drobné detaily

Další důležitá věc je upevnění pouzdra k ruce - v podstatě se používá jen několik možností. Buď je tu starý dobrý kožený řemínek, kovový tah a gumový/kaučukový či plátěný pásek. Každá možnost má své opodstatnění: kožený řemínek se hodí nejlépe na společenštější modely, kovový (z oceli, titanu nebo zlata) na sportovněji střižené kousky, zatímco plátno či gumu/kaučuk nejlépe využijete u hodinek vhodných k vodním aktivitám.

A také je tu samozřejmě velikost hodinek. Ještě poměrně nedávno mělo běžné pouzdro v průměru pouhých 34-38 mm - pak přišla osmdesátá léta a od té doby hodinky neustále nabývají na objemu. Pro běžně rostlého člověka s obvodem zápěstí kolem 22 cm úplně stačí hodinky o průměru 40 mm, ale móda je móda a i tak úctyhodní výrobci jako švýcarská Omega dnes nabízejí některé sportovní modely v řadě Seamaster v rozměrech 36, 39 a 42 mm.  

Quartz, nebo mechanika?

Volba je jasná - když chcete přesnost, pořidte si quartzové hodinky. Jestli vám jde o pocit a rádi posloucháte tikání hodinek, jděte do mechaniky. V obou případech bude mít patrně poslední slovo pocit.

Pamatujte si, že pokud máte quartzové hodinky, které  šlapou s přesností 0,1 sekundy denně, nebudete chodit na schůzky nebo do práce o nic přesněji. Nebudete o nic chytřejší, pokud budete své myšlenky zapisovat drahým plnicím perem nebo pomocí klávesnice počítače. Je to jako řídit auto a manuální nebo automatickou převodovkou - oba způsoby vás dostanou do cíle.

Moderní technologie sice mohou být přesnější, ale nejsou tolik zajímavé. Mechanické hodinky jsou daleko osobnější volba a v podstatě jsou jako lidé - nejsou úplně dokonalé, občas jim nějaká ta vteřinka uteče a člověk se o ně musí tu a tam postarat.  

Otázka padělků

Jako všechno na světě, co má úspěch a dokáže vzbudit dobrý pocit, i hodinky se samozřejmě padělají. Největšími zdroji jsou asijské země a odbytištěm celý svět. Mezi nejpadělanější značky patří běžné luxusní značky s cenami mezi padesáti a stem tisíci jako Rolex, Breitling, IWC nebo Omega, ale rozmezí značek není nijak omezené. Také už se dávno nevyrábí primitivní napodobeniny, které by člověk jen letmo obeznámený s originálem poznal od pravého kusu na padesát metrů o půlnoci - takzvaní "sběratelé padělků" dokáží za jedny falešné hodinky utratit téměř totéž co by je stál originál.

Snad jediným způsobem, jak poznat padělané hodinky, je jejich majitel. Pokud uvidíte na tržnici zelináře, jemuž zápěstí tíží zlatý chronograf značky Breitling for Bentley, můžete s poměrně velkým úspěchem předpokládat, že mu stánek nenese tolik, aby si pořizoval hodinky za tři sta tisíc. Jiná možnost na první pohled neexistuje. Jestliže nechcete skončit s padělanými hodinkami na ruce vy, pak nakupujte vždy raději v kamenných obchodech, kde kromě kávy a servisu k hodinkám dostanete všechny doklady, záruky a hlavně jistotu, že vás nikdo neošidil. Nákupy z neověřeného zdroje jsou risk, který se nemusí vyplatit, ať už ušetříte kolik chcete.

Starý hodinky

Mám starý hodinky.

Ne, vážně - starý. Doopravdy. Nemluvím o těch z roku 1973, co jsem podědil po dědečkovi; ani o úžasnejch bzučících accutronech z roku 1970. Tyhle jsou přibližně z roku 1926 a jsou kapesní. (No dobře - mám ještě kapesní hodinky po druhým dědečkovi, který jsou z roku 1908 nebo tak nějak, ale ty nepoužívám jako hodinky - to je rodinný dědictví, stříbro a chlouba, ty jenom přechovávám.) Jen si to představte: hodinky, kterejm je pětaosmdesát let... v podstatě třígenerační kus. Nádherně tikají, jdou překvapivě přesně - minuta sem, minuta tam... koho to zajímá - a když je vezmu do ruky, tak mě zlatej plášť hezky zastudí, ale pak se ohřeje a jsou tak nějak solidně těžký. Ani moc, ani málo. Prostě tak akorát. Žádná drahá značka, o kterou bych se musel bát, žádnej Patek Philippe, Zenith nebo Rolex. Klasickej americkej Elgin. Ale do ruky sednou.

A já je takhle držím ve dlani, poslouchám to rozvážný tikání a říkám si, kolik lidí přede mnou už tyhle hodinky drželo v ruce a poslouchalo, jak tikají. Kolik lidí se přitom radovalo, kolik jich bylo smutnejch, kolik se vztekalo - ačkoli to asi ne, tyhle hodinky svádějí ke klidu. Je to zvláštní pocit. Asi jako když přijdete do kostela, sednete si na tvrdou lavici a rukou přejedete ohlazený dřevo lavice před sebou. Na místě, kde sedíte, se přece taky vystřídaly hromady lidí...

Mám je moc rád. Je to možná trochu zvláštní, protože u žádný jiný věci takovej pocit nemám. U starýho auta sice můžu obdivovat hezký tvary a pohodlí, ale i tak budu pořád myslet na to, jestli to ten motor utáhne a jestli mi nedojde benzín. Ve starým bytě zase budu poslouchat, jak sténají trubky a cvakají pojistky. Ale tohle ne, tohle jsou starý hodinky.

A já je mám :-)